Nejdu si lehnout, protože musím počkat, až můj vedlejší počítač dokončí nějaké zvrácené dávkové operace nad několika tisíci obrázků, takže si tak prolézám zajímavé stránky. Tak jsem narazil i na Blogistický weblog.
Proč jsem já začal vytvářet tento web, jsem popsal hned už v prvním záznamu. Necítím se být typickým "bloggerem", ale přesto mne ten web zaujal a doporučuji ho též vaší pozornosti.
Co mne ovšem zaujalo nejvíc, jsou venkoncem neblogistické poznámky o budování komunit v Čechách.
Na toto téma mám poměrně vyhraněný názor, vycházející ze zkušeností s budováním projektu BDSM.CZ (funguje již pátým rokem). V souvislosti s jinou bandou, do níž jsem zapleten, jsem navíc nedávno byl donucen své názory jasně a zřetelně formulovat.
Myslím si, že hlavní problém je, že na většinu menšinových věcí je čechoslováků prostě málo. Úmyslně říkám "čechoslováků", protože nejde o hranice státu, ale kulturního prostoru, který máme do značné míry společný.
Je nás málo na to, aby bylo možno dělat menšinové projekty tak, aby stály na běžných komerčních základech. Tím myslím běžné ekonomické poučky ve smyslu, že ten projekt by měl mít nějak vyřešené financování, nikoliv že se dělá bez ohledu a vlastní téma jenom pro peníze. Lidí je prostě příliš málo na to, aby dokázali něco pořádného uživit.
To je podle mne hlavní důvod toho, proč u nás neexistuje žádný kvalitní časopis pro programátory, proč neexistují časopisy pro lidi se sexuálními deviacemi (různé druhy fetišismu, bondage, sadomasochismus) atd.
Pokud někdo chce podobný projekt provozovat - a to i na Internetu - musí být připraven jeho projekt dotovat ze svého. Což může být problém neřešitelný, nebo též zanedbatelný.
Ale nikdo nebude investovat svůj čas, energii, peníze a nervy do něčeho, co mu nepřinese nic pozitivního. Což nemusejí být nutně hotové peníze, může jít o nepřímé ekonomické klady (získám nové zákazníky) i o stimuly zcela odlišné, například starý dobrý pocit dobře odvedené práce či dobrých skutků.
Bohužel, zdá se mi, že komunity čítající řádově desítky až stovky členů (což je IMHO rozsah signifikantní části menšinových komunit u nás), jsou příliš malé na to, aby dokázalu poskytnout i onu morální satisfakci. Pokud mi za odvedenou práci bude tleskat pět tisíc lidí, udělám ji, i když do toho budu muset vcelku dost investovat. Pokud mne bude po zádech plácat těch lidí asi tak sedm, nestojí mi to za tu námahu.
V takhle malé komunitě se tedy zhusta ještě nevyplatí budovat. Ale zpravidla se již vyplatí ničit. Vyžaduje to podstatně menší investice a uspokojení lze - v jistých případech - dosáhnout i tou cestou, že zničím nebo poškodím cizí práci. Takže jedinci o něco se snažící, jsou deptáni nejenom nedostatkem pozitivních stimulů, ale též aktivním vandalismem.
Přičtěmež si k tomu ještě jeden vliv: každá organizace či společnost, bez ohledu na svou velikost, sestává z malého množství vůdčích osobností a zbytek jejích členů některého z vůdců následuje. Pokud se vůdcové neshodnou (což je často pravděpodobné), společnost se rozštěpí. V případě, že společnost čítá desítky tisíc lidí, i po rozštěpení vzniknou životaschopné celky. Pokud se ale bavíme o desítkách či několika stovkách duší, výsledkem je stav, kdy je rozhádaný každý s každým.
Vzniku tohoto stavu napomáhá i to, že lidé, kteří se vrhnou do něčeho tak nejistého, jako je takto malá komunita, budou s velkou pravděpodobností aktivnější, a tedy náchylnější k rozporům a hádkám.
Ač poměrně mlád, za svůj život jsem měl tu pochybnou čest účastnit se budování nezanezbatelného množství rozličných spolků. A na základě těchto zkušeností si dovoluji tvrdit, že jediné na čem v zásadě záleží, je počet účastníků. Je jedno, zda lidi spojují politické názory, sexuální orientace, koníčky a záliby nebo povolání.
Na otázku, zda v Čechách vůbec nějaká komunita fungovat může, jest možno odpovědět kladně za předpokladu, že komunita bude svým rozsahem mimo kritické hodnoty, za které považuji počet členů mezi padesáti a cca. třemi stovkami.
To je totiž ten špatný stav, kdy už je třeba budovat, ale narozdíl od boření se to ještě nevyplatí.