V posledním čísle časopisu Týden vyšel článek o nových trendech v pohřbívání. Pozůstalí (a prý i zemřelí) si čím dál tím častěji přejí být bez obřadů a ceremonií zpopelněni. Autorka článku se nad tím mírně podivuje.

Tenhle článek mne přiměl k tomu, abych se i já zamyslel nad svou smrtí. Můj přístup bude nejspíš poznamenán dvěma skutečnostmi: Za prvé jsem se ještě nesetkal se smrtí někoho, kdo by mi byl blízký. Za druhé, je mi teprve dvacet čtyři, a pokud pominu svou oblíbenou hlášku, že v pětadvaceti zřejmě umřu na infarkt, je dost pravděpodobné, že podobné úvahy mám ještě dostatek času.

Přístup k pohřbívání má každá kultura jiný a dost zásadně se odvíjí od toho, zda se v ní věří či nevěří na převtělování či jinou formu posmrtného života. Můj vztah k řadě věcí je ovlivněn osobou a názory Isaaka Asimova, ponejvíce však jeho autobiografií "I, Asimov". Český překlad pod názvem "Já, Asimov" vydal Český spisovatel v roce 1996 (ISBN 80-202-0608-6) a můžete ho ještě tu a tam koupit v Levných knihách, kterýžto krok vřele doporučuji.

A ačkoliv patřičnou pasáž nejsem v tomto okamžiku schopen na 660ti stránkách této knihy nalézt, jsem přesvědčen, že to byl právě Asimov, s jehož postojem k této otázce jsem se ztotožnil.

Žiji velmi šťastným životem. Jsem přesvědčen, že podstatně šťastnějším, než většina lidí na této planetě. Měl jse obrovské štěstí, že jsem se narodil v relativně civilizované době a zemi, a že mám tu nádhernou svobodu dělat si, co mne baví. Pokud by moje smrt nebyla konečná, je téměř jisté, že můj další život bude podstatně horší, než ten současný. Proto doufám, že má smrt bude totálním koncem mé existence, která skončí tímto spokojeným životem.

Ačkoliv, mám již od dob dospívání jedno velké přání, k jehož naplnění směřuji téměř všechny své činy. Přeji si, aby na mne lidé nezapomněli, až jim sejdu z očí. Nevím, kolik z mých bývalých spolužáků či kolegů je naživu a kolik ne. Většina z nich je totiž pro mne mrtvých, nejsem schopen si vybavit jejich jména, tváře či činy.

Pevně doufám, že já sám lidem z paměti nevymizím. Ostatně, i tento weblog je jedním z mnoha pokusů o to, vrýt se lidem do paměti. Zaujmout je natolik, aby si na mne vzpomněli i po letech.

Pokud se mi to daří, mohu s klidem kdykoliv zemřít. Až se tak stane, je mi úplně jedno, co se s mou tělesnou schránkou bude dít dál. A nepřejte mi "requiescat in pace", protože to neuslyším. Ostatně, "odpočívej v pokoji" se mi zdá jako vhodné přání spíše před usnutím. Takže pokud mé zápisy čtete před usnutím, R. I. P.