Včera se mne jeden kamarád (mimochodem nadaný kreslíř) zeptal, kde je podle mne hranice mezi uměním a tím, když si někdo jen tak kreslí pro zábavu. Odpověděl jsem mu, že je tak subjektivní, že podle mého názoru neexistuje.
Podobnou otázku jsem řešil i po návštěvě před nějakou dobou skončivšího Prague Biennale. Většina tam vystavovaných exponátů byly zajímavé hříčky: krychle snýtovaná z polévkových lžic, trojrozměrné objekty v barvách a tvarech státních vlajek a podobně.
Formálně se zřejmě jednalo o umění: vystavené v Národní galerii, na mezinárodní akci... Nicméně já jsem to cítil opravdu jenom jako "zajímavou hříčku", ale nic hodného zásadního obdivu.
"Umění" by podle mého názoru mělo mít nějaké silnější poselství, než že "vypadá zajímavě". Na druhou stranu, není tím myšleno nic negativního. Například své životní a pracovní prostředí rád doplním esteticky pěkně vypadajícími věcmi, aniž bych po nich vyžadoval, aby mne nonstop bombardovaly silnými idejemi.
Myslím si, že po většinu své existence musela lidská civilizace zásadně preferovat praktické před estetickým hlediskem: důležité bylo vyrobit věci co nejlevněji, aby co nejdéle vydržely a na krásu se moc nehledělo.
Dvacáté století bylo též "stoletím designu": lidé se začali zajímat o to, jak věci vypadají. Estetické hledisko dostalo přednost před funkčností (jak si uvědomuji, kdykoliv navštívím módní obchody s dívčím oblečením, které je vyhotoveno ze zcela obskurních materiálů, které prostě nemohou přežít třetí vyprání).
I v běžném životě se můžeme celkem snadno obklopit krásnými věcmi, aniž by to muselo být explicitně definované "umění pro umění".
Takže i po delším zamyšlení zůstávám na původních pozicích: hranice umění jsou natolik nejasné a subjektivní, že je to činí irelevantními.
Ostatně, myslíte si, že výše zobrazená počítačová skříň je uměním, nebo ne?