Seznámil jsem se s ním dosti kuriózním způsobem. Jednoho krásného dne před zhruba třemi lety mi zazvonil telefon a dívka, se kterou jsem v té době flirtoval (což je eufemistický výraz pro to, že jsem ji řezal jako koně :o) do něj pronesla památnou větu: "Matka nás vyhodila z domova i se psem, můžeme k tobě přijet bydlet?"
Kývnul jsem, a tak do mého života definitivně vstoupila Mysh a její domácí miláček, bílý psí kříženec Dan.
Ačkoliv jsem ho poznal již ve zralém věku jedenácti let, byl plný energie a moudrosti a klidu stáří také moc nepobral. Říkal jsem, že bych si přál mít v tak pokročilém věku tolik sil. A velmi často si přál, aby měl těch sil trochu méně - zejména proto, že vydržel velmi dlouho a velmi nahlas štěkat, což nepochybně potvrdí všechny naše návštěvy posledních let. Dělali jsme si legraci, že bude štěkat i na Zubatou, až si pro něj přijde.
Jako trojice jsme prožili následující tři roky, v dobrém i zlém. A objektivně musím říct, že toho dobrého bylo víc a že jsem si toho bílého pséka zamiloval.
A pořád lidé obdivovali, jaké máme krásné čilé štěňátko, protože na bílém psovi nejsou šediny vidět.
Stav se změnil asi před půl rokem, kdy pes začal trpět epileptickými záchvaty. Je to stařík, říkali jsme si. Dostal prášky a příkaz se šetřit.
Před asi třemi měsíci vážně zkolaboval a důkladnou prohlídkou ve veterinární nemocnici doktor zjistil, že má chorobně zvětšené srdce, vodu na plicích a problémy s ledvinami. Že je psovi opravdu zle bylo vidět i z toho, že se ošetřující personál ani nepokusil zardousit. Dostal další prášky a oficiální povolení ležet v naší posteli (jakkoliv ji s námi sdílel už dlouho předtím). A přestal štěkat.
Jeho stav se začal rychle zhoršovat a bylo nám jasné, že se jeho životní příběh chýlí ke konci. V posledních dnech jen apaticky ležel, neschopen bez pomoci ujít víc než dva kroky nebo se vyvenčit.
Dnes, po veterinární kontrole a vyhodnocení laboratorních výsledků, slibujících negativní prognózu, jsme se rozhodli nechat ho utratit, protože ačkoliv - velmi pravděpodobně - fyzicky netrpěl, dožívat nadopován léky a neschopen se pohnout byla podle nás ta horší alternativa.
Prožil si myslím o dost lepší a spokojenější život, než řada psů. Nevím, zda teď pobývá v psím pekle nebo ráji, dle své povahy by zasloužil kus od obojího.
Ležel klidně, poslední co slyšel, byla naše laskavá slova. V každém případě na zubatou neštěkal. A doufám, že si jenom nenamlouvám, že její příchod přijal s ulehčením.