Mám několik oblíbených spisovatelů. Podle mého názoru se jedná o velice známá jména, nicméně poslední dobou jsem zjistil, že některým lidem mnoho neříkají - a to i těm, kteří hodně čtou.
Rozhodl jsem se tedy o svých oblíbencích napsat sérii krátkých článků, kterými bych na ně upozornil. Zároveň se pokusím nějak přehledně objasnit, proč se mi zrovna jejich dílo líbí a co v něm vidím. Chci zdůraznit, že zde popisuji pouze svoje vlastní názory, které nutně nemusejí odpovídat tomu, co autor chtěl čtenářům sdělit.
Předchozí povídání bylo věnováno Fredericku Forsythovi. Dnes je na řadě
Dick Francis
Málokomu se podaří proslavit se za život v jednom oboru. Dicku Francisovi se to podařilo hned dvakrát.
V letech 1953-54 byl britským žokejem-šampiónem. Vyhrál více než 350 dostihů, ale jeho nejslavnějším dostihem byla Velká národní v roce 1956, kterou nevyhrál, když jeho kůň Devon Loch náhle zkolaboval na vítězné pozici krátce před cílem.
Následujících 16 let psal pro Sunday Express a v roce 1962 vydal knihu Dead Cert (Smrt favorita). Po ní následovalo dalších čtyřicet, všechny byly též přeloženy do češtiny. Stal se nositelem Řádu Britského impéria a obdržel mnoho literárních děl.
První Francisovy knihy se odehrávaly téměř výhradně v prostředí, které dobře znal: u koní, na dostihových závodištích. I v novějších knihách hrají dostihy, koně a lidé kolem nich významnou roli, ale čím dál tím větší váha je přikládána i jiným zajímavým oblastem lidské činnosti.
Například civilní letectví (Drahý čas, Souboj v letu, Hurikán), filmová produkce (Kouřová clona, Divocí koně), veterinární medicína a diplomacie (Návrat diplomata), obchod s drahými kameny (Cílová rovinka), britská regionální i vrcholová politika (Za trest) a další. Francis sice hloubkou vniknutí do problematiky nedosahuje kvalit Arthura Haileye, ale i tak jeho knihy stojí za pozornost. Nedovedu posoudit odbornou relevanci všech oborů, ale když pro román Hra s čísly Francis zvolil jako nositele zápletky výpočetní techniku, neshledal jsem v jeho díle žádných zásadních nedostatků (s přihlédnutím k roku vzniku - 1981 - a složitosti pochopitelné normálnímu čtenáři).
Je obecně známo, že důležitou roli hrála ve Francisově tvorbě jeho žena. Byla to ona, kdo se naučil pilotovat malé letadlo, programovat počítače a podobně. Když v roce 2000 zemřela, Dick Francis prohlásil, že už více nebude psát a své slovo zatím bohužel dodržel.
Dick Francis je - nebo alespoň v devadesátých letech byl - jedním z nejprodávanějších autorů v ČR, a to i za minulého režimu. To je o to zvláštnější, že dostihy jsou u nás sportem nepříliš populárním.
Jsem přesvědčen o tom, že k úspěchu Francisových knih u nás výrazně přispěl jejich výborný překlad. Všechny překlady jsou dílem Doc. MUDr. Jaroslavy Moserové, DrSc. Mimochodem senátorky za Pardubice a někdejší kandidátky na prezidentskou funkci.
Francisovy knihy jsou si v mnohem podobné: hlavním hrdinou je muž středních let. Zásadně čestný a přímý, i když někdy s temnějšími okamžiky minulosti. Většinou shodou náhod, často i proti své vůli, je vtažen do nečisté hry, kterou i přesto, že je fyzicky týrán, ukončí. Různorodost prostředí a vedlejších zápletek je však taková, že se knihy nezdají být stereotypními.
Francis své hrdiny "nerecykluje", vystupují vždy pouze v jedné knize. Výjimkou jsou tři knihy ve kteých vystupuje postava bývalého žokeje Sida Haleye (Poslední šance, Bič, V nemilosti) a na sebe prakticky navazující dvojice Žralok a Žihadlo, ve kterých vystupuje postava Kita Fieldinga. Zajímavostí je, že Sid Haley, resp. fiktivní Randorova agentura pro kterou pracuje, je zmíněna i v dalších příbězích.
Všechny romány jsou psány v prvním pádě v retrospektivě, a jsou perfektně řemeslně zvládnuté. Zvláštní je Francisovo zacházení s kapitolami, připomíná četbu na pokračování. Poslední věta obvykle bývá taková, že člověk prostě nemůže přestat číst, aniž by se dozvěděl jak situace pokračovala.
Ačkoliv zdrženlivost autora v otázkách erotiky a sexu je až viktoriánská, dost často se v jeho knihách vyskytuje fenomén sadomasochismu. Ve dvou (Poslední šance, Vyšetřovací komise) je dokonce hlavní zápletkou a v té či oné formě se vyskytuje i v dalších.
Jsem přesvědčen, že Dick Francis a jeho knihy, ve kterých jsem v podstatě strávil celé své dospívání, mi hodně pomohly v uvědomění si a přijeté mé vlastní sadomasochistické orientace, a také jejímu trvalému spojení v mé mysli s koňmi a prostředím kolem nich. S ohledem na to, že jsem se poprvé ke koni dostal na vzdálenost menší deseti metrů ve dvaceti letech, mne jiné vysvětlení nenapadá. Z tohoto důvodu mám k Francisovým románům hluboký osobní vztah a vděčím jim za mnohé.
Za nejlepší považuji knihy Žralok a Žihadlo (vyšly samostatně i ve společném svazku s názvem Rodinná čest). Vyloženě slabé místo ve Francisově tvorbě nevidím.
Ačkoliv těžiště Francisovy tvorby leží v detektivních románech, zajímavá je i jeho autobiografie Sport královen a životopis nejslavnějšího britského jezdce Lestera Piggota Lester. Česky vyšly obě knihy v jednom svazku pod názvem Sport královen.
Další zajímavou knihou na českém trhu je publikace Dick Francis - Žokej Steeplechase od Bryony Fullerové. Mapuje Francisovu dostihovou kariéru, jako o spisovateli se o něm téměř nezmiňuje.
Chtěl bych zmínit i trojici jmen John Francome, James MacGregor a Richard Pitman. Pokládám je za důstojné pokračovatele Francisových příběhů, kterými se zcela nezastřeně inspirovali (ačkoliv je rozhodně nevykrádají). Jejich romány jsou modernější (ačkoliv Francis své romány nijak přesně časově neumisťuje, patří časově do 60-70 let), ale mají to správné kouzlo. Možná se mnou někteří nebudou souhlasit, ale já mohu knihy těchto autorů milovníkům Dicka Francise doporučit. Olympia je vydává v brožovaném provedení s charakteristickou černou obálkou.
- Poznámka: V průběhu dne dodám bibliografii a nějaké obrázky, teď už musím do postele, protože pokud bych šel třetí den do postele v osm ráno, pravděpodobně bych se od * Myshi * dočkal podstatně intenzivnějšího výprasku než jaký jsem ochoten v rámci svého masochismu uznat za přijatelný ;-)*