V idylických časech mého dětství mne matka občas ráno budila do školy se šátkem přes obličej. Ne snad proto, že by se dala na muslimskou víru, ale proto, že měla nateklý obličej a bála se, aby mne svým vzhledem nevyděsila. Nutno říci že zbytečně, protože v mém případě dojemně se snoubící kombinace špatného zraku a obecné nevšímavosti je dobrou obranou proti podobným šokům :)
Matka byla alergik na kdeco, zvláště a jmenovitě pak na pyl a roztoče. Z toho vyplývá, že jsme v domácnosti nikdy neměli květiny a zvířata, nepočítáme-li ovšem dvě krátká extempore.
Prvním byl onen politováníhodný incident s křečkem Ferdou, ze kterého se posléze vyklubala Ferdina a stejně jsme ho nakonec museli vrátit, protože se máti začala dusit.
Pak přišly rybičky. Malé akvárium, které za několik měsíců existence zažilo několik nepřijemných událostí. Například vzájemně nekompatibilní rybičky, které se požraly. Pak mi někdo poradil, že bych měl vydezinfikovat akvárium hypermanganem. Že předtím musím vyndat ty rybičky, to mi ovšem nikdo neřekl. Takže odešly i rybičky, na pravdu boží.
Po psovi jsem co dítě nikdy netoužil. Spíš mi byly sympatické kočky. Byl jsem si vědom toho, že živou doma mít nemohu (dílem kvůli matčině alergii, dílem kvůli otcově odporu k nim), tak jsem sbíral aspoň plyšové :)
Pak jsem z domova odešel studovat do Brna. Na koleji jsem žádnou zvěř nechoval a ani po tom netoužil, zvláště pak po zkušenosti kolegy informatika s osmáky jeho spolubydlícího-přírodovědce, kteří se dokázali prokousat čímkoliv, utéct a pak mu tu padali na hlavu z garnýže, tu zalezli za teplem do počítače...
Když jsem zběhl ze studií, vystačil jsem si šťastně sám se sebou. Psa? K čemu by mi byl dobrý?
Pak jsem se seznámil se Singou - svou první láskou. V době kdy jsem se s ní seznámil, byla bez psa. Předtím měla boxerku Orcu. A po další boxerce toužila. Já jsem tím nápadem rozhodně nadšen nebyl. Jednak jsem netoužil po psu obecně a zvláště pak ne po boxerovi, protože se mi vůbec nelíbili.
Ve snaze odvrátit pohromu jsem se začal zajímat o jiné rasy psů se slovy, že když už psa, tak tedy něco co jako pes vypadá a nepřipomíná nezdařené armádní genetické pokusy.
Někdy v té době jsem se také setkal s rasou Československý vlčák, což je paradoxně skutečný nezdařený armádní genetický pokus. Výsledkem křížení německého ovčáka a karpatského vlka měl být služební pes vhodný pro potřeby pohraniční stráže. Z tohoto úhlu pohledu se operace nezdařila: ČSV je psem jednoho pána a snadnou cvičitelností také právě nevyniká.
Moje snaha obrátit pozornost mé tehdejší lásky jiným směrem byla marná a přišla boxeřice Carin Palubox. Nakonec jsem se s ní smířil, ostatně jako štěňata jsou roztomilí snad všichni psi (i když u francouzských buldočků si tím nejsem zcela jist :)
Jak šel čas, rozešel jsem se se Singou a sešel s Myshí. A jejím psem, bílým křížencem Danem. Odehrálo se to přesně tak, že mi Mysh zavolala na mobil a pravila: "Matka nás vyhodila z domova i se psem, můžeme k tobě přijet bydlet?"
Ve vztahu více či méně harmonickém jsme ve třech strávili nějaké tři roky. Zvykl jsem si na psí přítomnost, což znamenalo především bílé chlupy úplně všude (zvláště pak na černém oblečení a já v jiné než černé prakticky nechodím). A venčení. Tedy: vyvenčit potřebovala především Mysh, ten pes v tom byl v podstatě nevinně a trpěl často stejně jako já :)
Mezitím jsme se seznámili s Alraune, což mne přivedlo okruhem zpět k československým vlčákům. Takže když Dan odešel do pekla (sice se říká "o mrtvých jen dobře", ale na nebe bych tu bílou potvoru neodhadoval a navíc bych se s ním po smrti rád setkal :), karta se obrátila. Dvakrát jsem ke psovi přišel jako slepý k houslím. Teď jsem měl možnost tuhle hru hrát z druhé strany a ke psu poněkud nekonsensuálně přišla Mysh :)
Proč zrovna ČSV? Nechám za sebe promluvit odborníky:
Chovatelé všech možných psích ras se po generace snaží odlišit a vzdálit svá zvířata od jejich přírodních předků; z vyvážené harmonie vlastností vyjímají malou část, kterou zdůrazňují do extrému, z mutacía dědičných defaktů vytváří ideály krásy (někdy až na hranici životaschopnosti zvířat). Právě českoslovenští chovatelé však našli odvahu postavit se proti proudu.
(Citace z knihy Československý vlčák,Ing. Karel Hartl, Jindřich Jedlička, vyd. Loba 1996; náklad rozebrán, připravuje se druhé vydání)
Dnes v noci, či spíše nad ránem, jsem něco psal, když přišla Esta a položila mi svoji střapatou (zatím) hlavu do klína. Pohladil jsem ji mezi ušima a bylo mi strašně dobře.