Mám několik oblíbených spisovatelů. Podle mého názoru se jedná o velice známá jména, nicméně poslední dobou jsem zjistil, že některým lidem mnoho neříkají - a to i těm, kteří hodně čtou.
Rozhodl jsem se tedy o svých oblíbencích napsat sérii krátkých článků, kterými bych na ně upozornil. Zároveň se pokusím nějak přehledně objasnit, proč se mi zrovna jejich dílo líbí a co v něm vidím. Chci zdůraznit, že zde popisuji pouze svoje vlastní názory, které nutně nemusejí odpovídat tomu, co autor chtěl čtenářům sdělit.
Andrzej Sapkovski
Svou první knihu Andrzeje Sapkowského jsem si koupil náhodou. Vracel jsem ve spřáteleném knihkupectví knihu, kterou jsem nějakým nedopatřením obdržel dvakrát, a měl jsem si vybrat jinou v téže ceně jako náhradu. Padla mi do oka kniha s jasně červeným nápisem Krev Elfů, od autora s neznámým jménem. Koupil jsem si ji a nikdy jsem toho nelitoval.
Sapkowski se ve svém rodném Polsku i blízkých českých zemích stal svým způsobem legendou. I v době, kdy původní tvorba byla nemilosrdně válcována záplavou překladů anglických autorů, vybojoval si své místo na slunci.
Žánr fantasy trpí jedou hlavní chybou: ve většině knih (počínaje mnou zatracovaným obvykle do nebes vynášeným Tolkienem) nevystupují postavy, ale postavičky. Ne skuteční lidé z masa a kostí, ale archetypy, figurky naprogramované na jeden styl myšlení a stvořené k jednomu konkrétnímu úkolu. Postavy prosté lidských procesů, které se nikdy nemusejí jít vyčůrat. Postavy zcela podlé a nebo naopak vznešené, bez mrknutí oka ochotné zemřít strašlivou smrtí ve jménu svých ideálů. Sapkowského postavy takové nejsou. Jsou to lidé z masa, kostí a krve, hnaní všemi možnými osobními důvody. Občas mají i nějaké ideály, ale ne vždy se jim daří je naplnit.
Narozdíl od klasiků typu Tolkiena či Eddingse Sapkowski nebuduje primárně fungující svět s pečlivě nakreslenými mapami. Mapy sice existují, ale dodatečně je nakreslil český překladatel a Sapkowski od té doby vytrvale hudruje, že mu komplikují psaní. Z různých náznaků lze dovodit, že jeho historizující, fantasy svět je ve skutečnosti světem velmi vzdálené, postkatastrofické budoucnosti. Zcela volně prolíná kultury a jména polská, česká, moravská, anglická, francouzská, německá... Stejně tak odkazy na náboženství, legendy a předsudky sahají po celém světě. Sapkowskému se tak podařilo vytvořit obrovský tavící kotel, ve kterém se míchají všechny možné rasy, kultury a národnosti.
Jeho hrdinové jsou všechno, jenom ne ploché archetypy. Mají zcela lidské radosti, starosti a problémy. Krvácejí, opíjejí se, zvracejí, mají kocovinu, souloží a berou drogy. Ve své době přímočarost celkem nevídaná, která Sapkovi přitáhla řadu čtenářů.
Boří i jiné stereotypy. Elfové v jeho podání nejsou vznešené éterické bytosti, ale ztracená, vymírající rasa, ze všech sil se bránící asimilaci všemi prostředky, které má k dispozici, včetně brutálního násilí. Čarodějové nejsou vznešení moudří starci, ale smečka mocichtivých šedých eminencí, kteří svou moc využívají převážně k vlastnímu prospěchu.
Sapkowského svět je občas označován za cynický. V porovnání s virtuální realitou běžných fantasy světů takový nepochybně je. Ale osobně znám snad všechny povahové typy ze Sapkowského knížek - a Gandalfa jsem zatím ještě nepotkal.
Kdosi prohlásil, že Sapkowski svou pětidílnou ságou o zaklínači dokázal, že je mistrem krátké povídky. Pod tento výrok se s chutí podepíšu: jsem přesvědčen, že první povídky o zaklínači jsou to nejlepší, co Sapkowski zatím napsal.
Původně tyto povídky vyšly ve třech sbírkách, nazvaných Meč osudu, Stříbrný meč a Věčný oheň. Původní, brožované vydání už asi neseženete, nicméně Leonardo nedávno vydalo tyto povídky v podobě dvou luxusních (na fantasy poměry) vázaných a ilustrovaných knih nazvaných Zaklínač 1 a 2.
Sapkowski pod dojmem obrovského úspěchu těchto děl podepsal smlouvu na obsáhlý román - ságu o zaklínači. Ta má pět dílů: Krev elfů, Čas opovržení, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní jezera. S narůstajícím počtem dílů parabolicky stoupá počet stránek a klesá kvalita. První dva díly stojí za přečtení, třetí ujde a posledními dvěma jsem se prokousal spíše z loajality, než z jakéhokoliv jiného důvodu.
Sapkowski - a sám to přiznal - se stal obětí úspěchu Zaklínače a jeho námět neunesl ságu, ke které se upsal. V poslední části série je očividné, že autor plácá dohromady páté přes deváté, jednání postav ztrácí zřejmý smysl a Sapka to prostě nebaví.
Novou nadějí pro příznivce Andrzeje Sapkowského je jeho nový román, nazvaný Narrenturm. Leží mi na stole, hned na vrcholu úctyhodné hromady knih, které jsem si koupil a hodlám přečíst. Své naděje vkládám do tohoto dílka proto, že je to po dlouhé době opět něco, co Sapkowski opravdu chtěl napsat a na co se těšil. Má se jednat o jakousi alternativní historii z husitských Čech.
Sapkowski je zajímavý nejenom jako autor, ale též jako osobnost. Českých conů se zúčastňuje (nebo alespoň zůčastňoval v době, kdy jsem tak činil i já) často a rád. Hlavní starostí pořadatele pak bylo udržet čestného hosta hodně daleko od baru a ve stavu když už ne střízlivém, tak alespoň jenom přijatelně společensky unaveném. Překvapivé množství českých fanů (autora těchto řádek nevyjímaje) se může pochlubit historkami o tom, jak slavného autora podpírali na cestě do hotelu, zabraňovali mu odejít z kolejního pokoje v jedenáctém patře oknem, případně jím byli pozvraceni.
Obzvláště mi v paměti utkvěl jeden z Bohemiaconů, kde Sapkowski způsobil mezinárodní skandál, když na besedě v ovíněném stavu proklamoval své poměrně vyhraněné názory na americkou kulturu, potažmo její nedostatek. Bohužel tak ovšem činil v přítomnosti druhého hosta besedy, zcela střízlivého, distinguovaného amerického univerzitního profesora, a navíc v angličtině.
V každém případě, Sapkowského knihy - povídky a první díly ságy - rozhodně stojí za přečtení. Hodně jsem z nich čerpal ve svých příbězích pro RPG hry a podobně. S napětím čekám na Narrenturm, zda se mu podařilo dostat zpět do původní formy.