Jako by nestačil přirozený úbytek obyvatelstva způsobený neochotou Čechů množit se, je česká populace systematicky decimována útoky psů, zakusujících jedno dítě za druhým. Přibližně tohoto dojmu lze nabýt v okamžiku, podíváme-li se na zpravodajství českých médií. Cave canem!
Pojďme se tedy na celý problém podívat. Začneme čísly, přesněji grafem, který vyšel v časopise TÝDEN.
Prostým sečtením hodnot zjistíme, že za posledních bezmála sedm let bylo v českých zemích následkem útoku psa 7 lidí zabito a 30 těžce zraněno, ať už ten druhý pojem znamená cokoliv.
Podle přehledového článku ČTK za období o rok kratší při haváriích ultralehkých letadel (další mediální trhák) zemřelo 26 lidí (počet zraněných zpráva neuvádí). V ultralightech se ovšem málkdo nevyzná, takže se do toho moc nekecá, ačkoliv podle vyjádření mých známých, kteří o tom cosi vědí, je v drtivé většině případů přičinou nehod zbytečná frajeřina.
Odborníkem na psy se naproti tomu cítí zjevně být každý. V duchu socialistického přesvědčení, že dobro vzniká tím, že se napíše do zákona, se tedy připravují rozličné vyhlášky, které by měly tento "problém" řešit.
Problém neexistuje
V první řadě jsem přesvědčen, že problém, který zasahuje v průměru pět lidí ročně, si prostě nezaslouží žádné zvláštní řešení. Máme zde obecné předpisy, řešící odpovědnost a náhradu škody, a ty nechť se aplikují - od toho tady ostatně jsou.
Shora uvedená čísla zahrnují i incidenty, kterým žádný zákon či vyhláška nezabrání. Vzhledem k absolutní velikosti těchto čísel jsem přesvědčen, že tyto případy dokonce tvoří většinu.
Kromě toho, v ČR není tradičně problém s nedostatkem zákonných nástrojů, jako spíše s vůli k jejich používání. Neveselých historek na téma praktické implementace ustanovení o týrání zvířat vám na požádání vysype z rukávu každý ochránce zvířat veletucet.
Kdo za to může
Ve zkratce si myslím, že pokud pes s nějakými zásadnějšími následky napadne člověka, je to často způsobeno jedním z následujících třech důvodů:
- Postižený je pitomec. Majitel je pitomec nebo gauner. Pes je psychopat.
Jak v lidské, tak psí populaci, se vyskytují psychopati. Jedinci, kteří napadají svoje okolí, aniž by k tomu museli mít nějaký zásadní důvod. Tak to prostě je, sice se můžeme snažit je nějakým způsobem podchytit a vytřídit včas, ale to se nemusí povést. Tady žádné zákonné ustanovení nepomůže.
Druhou, podstatně větší skupinou, jsou majitelé, kteří ať už ze zlé vůle nebo obyčejné hlouposti psa v horším případě úmyslně podporují v agresivním chování, v lepším prostě nezvládají. Ani zde zvláštní zákon nebude příliš platný, protože tito lidé ho budou ignorovat. Stejně jako ignorují ustanovení současná, podporováni tím, že jsou fakticky nevymahatelná.
Třetí, a podle mých pozorování nejpočetnější skupinou, jsou pitomci v řadách (potenciálně) poškozených. Tím či oním způsobem sdílím domácnost se psem zhruba pět let. Minimálně jednou do týdne potkám někoho, komu bych tu prokousnutou pazouru vyloženě přál. Jsem si vcelku jist, že naše bázlivá Esta nikoho nepokouše, ale sám sebou si už tak jist nejsem. I tento živočišný druh je možno rozdělit do skupin.
Tu nejpočetnější tvoří jedinci neschopní rozeznat psa od plyšové hračky. Příkladně sousedky a důchodkyně, které se s elegancí a neodvratností laviny hrnou k cizímu psovi s ťuťáním na rtech. Že se pes vyděšeně schovává u pánových nohou (Esta) nebo před nimi ustupuje s vyceněnými zuby a temným vrčením (Dan in memoriam), zřejmě považují za součást hry, kterou s nimi ono roztomilé zviřátko hraje.
Nejškodlivější skupina sestává z rodičů, kteří ještě vybízejí vlastní ratolest, ať si jde pohladit pejska. Pokud možno v nepřítomnosti majitele a zásadně pak bez jeho předchozího souhlasu. V případě, že se toto chování psovi nelíbí, je považován za agresivního nebo naopak litován jako týraný (každému normálnímu psovi se přece líbí, je-li osaháván cizími lidmi, že...)
K cízmu psovi je radno chovat se jako k cizímu člověkovi. Pokud na ulici vidím pěknou holku (nebo kluka, podle pohlaví a sexuální orientace), nepovažuje se za normální a společensky žádoucí ji začít bez vyzvání osahávat či jinak obtěžovat. Facka utržená v podobné situaci se považuje za legitimní reakci. Psi nefackují, ale koušou.
Po sérii článků o brutálním napadení člověka psem se často decentně dozvíme v několikavěté zprávě, že vyšetřováním bylo zjištěno, že poškozené dítě psa dlouhodobě trápilo tím, že do něj střílelo z pistole plastikové kuličky a že to pes jednoho dne prostě nevydržel. Případně se při pitvě psa, utraceného protože pokousal jiné dítě zjistí, že jednal šílený bolestí, protože mu dotyčné robátko zarazilo uchem tužku do hlavy nebo něco podobného. Mějte to na paměti, až budete svým dětem vysvětlovat, jak že se mají chovat ke psovi.
Mnoho psů, zajícova smrt
Na tomto úsloví je názorně vidět, že lidovou moudrost je třeba bráti s rezervou. Zajícům se - dle bestijčích pozorování - na Jižňáku daří celkem dobře, a to je zde psů jako psů. Uznávám, že pokud je v domě o padesáti partajích osmadvacet psů, může tato skutečnost vést ke značnému roztrpčení těch, kdo naše chlupaté miláčky nemají ve zvláštní oblibě.
A někde se pes vyvenčit a vyběhat musí. To "někde" znamená pro většinu obyvatel Jižního Města okolí Hostivařské přehrady. Nevelká oáza zeleně obklopená sídlišti s desítkami tisíc obyvatel musí pojmout jejich zástupce, sdružující se do následujících vzájemně ne zcela kompatibilních skupin:
- Majitelé psů, majitelé dětí rozličného věku, v kočárku či bez, cyklisté, běžci, důchodci na pomalé zdravotní procházce, teenageři, bažící po přírodě z důvodu nedostatku soukromí jinde.
Prostě se tam všichni nevejdeme. Běžci se prostě budou muset smířit se skutečností, že je občas začne na pár metrů doprovázet pes. Můj kardiovaskulární systém se bude muset obrnit proti infarktovým stavům v okamžiku, kdy se mi za zády bez varování vynoří sprintující cyklista. Překonávání přirozeného nutkání utopit v přehradě onoho uslintaného parchanta sápajícího se na mne pařátky lepivými od rozmatlané čokolády lze chápat jako zocelení charakteru v duchu hesla per aspera ad astra a tak dále.
Košík nemá, nejde na houby
Samostatnou, byť stručnou, zmínku si zaslouží fenomén povinného nošení košíku. Je zakotven v tu více, tu méně právně závazných pokynech a předpisech. A je častým verbálním požadavkem nezasvěcené veřejnosti.
Berte prosím na vědomí, že v řadě případů nadělá pes s košíkem víc škody, než bez ní. Pokud se, ať už z jakéhokoliv důvodu, pes rozhodne někomu ublížit, učiní tak ať už košík má nebo nemá. Naopak s košíkem, pokud možno kovovým (v našem případě jediným, který Esta udrží na čumáku) může celkem snadno ublížit i nechtíc, prostým drcnutím nebo nárazem.
Koho obvyklým přátelským olíznutím obličeje přivítal pes, který zapomněl, že má na hlavě košík, jistě mi dá za pravdu.
Kromě toho, v reálném světě je nošení náhubku hluboce konsensuální aktivitou. Jistě existují výjimky, ale podle mých pozorování je většina psů schopna si košík velmi rychle sama sundat. Jsou prostě tak zkonstruování, zvláště pak plemena s krátkým čumákem.
Závěrem
Doufám, že má mírně nesouvislá slova pomohou nepejskařům pochopit svět čtvernožců, jejichž svět se nachází v úrovni mezi kotníky a rozkrokem průměrného člověka (podle toho, zda se jedná o čivavu nebo dogu).
Pokud nás potkáte, počítejte se skutečností, že Esta se vás pravděpodobně preventivně bojí, ale já ne. A koňské kousnutí může bolet víc, než to vlčáčí.