Nastal den zúčtování. Národ se vzepjal k výkonu volebního práva, jehož výronem jsou dvě stovky poslanců, na které budeme moci následující čtyři roky nadávat. Prvotním pocitem po skončení voleb je, alespoň v mém případě, úleva. Že skončila hysterická volební kampaň, která v podstatě nepřestala od minulých voleb.

K jednotlivým stranám

Pojďme se podívat na jednotlivé volební strany, tentokráte v pořadí daném volebními výsledky.

Česká strana sociálně demokratická

Výraz "Pyrrhovo vítězství" je poslední dobou skloňován hojně. A právem, protože pánové Pyrrhos a Paroubek mají společného víc, než jenom onen řečnický obrat. Řek Pyrrhos zvítězil nad rodícím se římským impériem hned dvakrát, u v letech 280 a 279 př. n. l. V obou případech sice nepříteli způsobil větší ztráty, než jaké sám utrpěl, ale zatímco římané mohli svou armádu snadno doplnit, řekové to udělat nemohli.

Hysterická volební kampaň Paroubkovy ĆSSD (samozřejmě spolu s dalšími faktory) sice přinesla občanskodemokratickému nepříteli velké ztráty, ale socialisté také ztratili mnoho voličů. A řady pravicových voličů posílily v podobě úspěchu TOP 09 a Věcí veřejných.

Už od minulých parlamentních voleb žil Jiří Paroubek jako předseda sociální demokracie ve vypůjčeném čase. Očekával jsem, že se ho jeho spolustraníci zbaví již po minulých proraných volbách. Podcenil jsem nicméně efekt "jízdy na tygrovi": jedeš rychle, ale nedá se seskočit, jinak tě tygr sežere. Socdem vsadila vše na jednu kartu a když to nevyšlo, Paroubek pochopil, že bude sežrán – zcela správně a překvapivě rychle, čekal jsem, že to bude zábavnější.

Není ale důvod k velkému veselí. Jiří Paroubek je sice symbolem a hybatelem toho, co se z ČSSD stalo, ale není jediným problémem sociální demokracie. Jestli jeho rituální oběť postačí a na svých místech zůstanou jedinci jako Lubomír Zaorálek, Martin Pecina nebo David Rath (ačkoliv posledně jmenovanému moc šancí nedávám), zůstane sociální demokracie stejně nebezpečná – možná ještě nebezpečnější, protože méně odporná.

Občanská demokratická strana

Druhý vítěz voleb, abych po čtyřech letech oživil památný výrok páně Paroubkův. Signifikantní část voličů ODS, mne nevyjímaje, tuto stranu již léta volila nikoliv z přesvědčení a sympatií, alébrž ze zoufalství a se značným sebezapřením. Najednou se objevila přijatelná alternativa – pro větší část z těchto voličů v podobě TOP 09, pro menší v podobě Věcí veřejných. Poprvé jsme měli možnost volit když už ne z přesvědčení, tak alespoň s menším pocitem hnusu.

Já osobně jsem váhal ještě ve volební místnosti za plentou. TOP 09 nebo ODS? Ze zoufalství jsem se hodlal rozhodnout náhodně, ale ještě předtím jsem hodlal preferenčními hlasy pomoci kandidátům ze soukromého sektoru na úkor těch živených ze státního rozpočtu. U TOP 09 jsem ty své čtyři našel rychle. U ODS jsem prošel půlku kandidátky a na žádného nenarazil. Letmý pohled na jméno Pavla Béma na druhém místě kandidátky a na tvořící se frontu před plentou nakonec rozhodl ve prospěch TOP 09.

U ODS je mi líto Mirka Topolánka. Ten je podle mého soudu největší obětí paroubkovské politiky posledních let. Jeho počáteční pozice předsedy po otci zakladateli nebyla záviděníhodná už z principu a neustávající brutální útoky zleva si vybraly svou daň. S přihlédnutím k tomu, čemu všemu byl Mirek Topolánek vystaven, je nutné obdivovat, že neskončil v péči psychiatra a svědčí to o jeho síle.

Nový lídr a pravděpodobný budoucí předseda Petr Nečas snad bude mít šanci občanské demokraty očistit od lidí a praktik, kterými se stala neblaze proslulá. Svými preferenčními hlasy mu v tomto pomohli i voliči. Nemá ale ještě vyhráno, že se mu podaří sestavit vládu není zdaleka jisté.

TOP 09

Pro jedny čerstvá krev, pro jiné recyklát tu KDU, tu ODA. Tahle strana se zrodila z čirého zoufalství pravicových voličů a bylo to tohle zoufalství, které ji vyneslo do parlamentu. Pomohla tomu i volební kampaň, podle mého názoru nejlepší, co jsme v letošních volbách viděli. Byla dostatečně profesionální formou, aby neurážela svým amatérismem. A zároveň dostatečně upřímná, vtipná a sebeironická – vítané oživení ve stoce exaltovaných výpadů z Lidového domu a neurčitých odpovědí z druhé strany.

Jak jsem již psal dříve, o morálním profilu většiny aktérů si nedělám žádné velké iluze, mluví za ně jejich minulost. Nicméně stále si myslím, že kdyby jim šlo jenom o osobní prospěch, vybrali by si méně komplikovanou cestu.

Historický úspěch je také že se poprvé podařilo odsunout komunistickou stranu na čtvrté místo.

Komunistická strana Čech a Moravy

Komunisté jsou na svém a mohou být spokojení. Do vlády ani její podpory se nijak zvlášť nehrnou a dobře vědí proč – image toho, kdo se nepošpinil mocí, jim může jenom prospět. Jsou přesvědčeni, že jejich čas přijde. Jiní jsou přesvědčeni, že jejich elektorát časem vymře. Která z eventualit nastane dříve? To asi rozhodne teprve čas.

Věci veřejné

Největší tajemství letošních voleb a důkaz vítězství marketingu nad zdravým rozumem. Co z nich vzejde neví nejspíš ani oni sami. Příznačné je, že v zahajovacím tahu přišli s požadavkem na ministerstva životního prostředí, místního rozvoje a vnitra. Tedy ministerstva, přes která teče nejvíce peněz z EU a to, které ovládá policii.

Véčkaři podpoří kohokoliv, kdo jim nabídne něco dostatečně atraktivního. Nezbývá než doufat, že pravicová koalice pro něj bude snazší cestou. Také to vypadá, že je takhle velký úspěch zaskočil a hlavní pro ně budou místní zastupitelstva, kde je přece jenom na jejich lidi méně vidět, než v parlamentu a ve vládě. S výjimkou maskota – předsedy se přece jenom jedná o lidi, kteří jsou si jistější v šeru za trůnem, než ve světle reflektorů.

KDU-ČSL

Kdyby už pro nic jiného, tak tyhle volby stály zato, protože jsme se zbavili lidovců. Upřímně doufám, že definitivně, že odříznutí od penězovodů tento nádor české politické scény zahubí. Pozici děvky, která půjde s každým, zastoupily s úspěchem Věci veřejné. Nicméně u nich je šance, že se jedná o stranu na jedno použití.

Mnohem podstatnější je ovšem vymizení onoho "křesťanského proudu" v politice, jak to pěkně řekl odstupující lidovecký předseda. Česká republika je země ateistů a slovo, které v politice měla v národním kontextu extermistická katolická minorita, neodpovídalo jejímu skutečnému postavení.

Strana práv občanů – Zemanovci

Jezevec z Vysočiny splnil to, proč ze své nory vylezl. Sebral sociální demokracii dost hlasů na to, aby jí vítězství zhořklo. Mimo jiné tím také snad napomohl socialistům k tomu, aby se mohli stát rozumnou alternativou pro levicovně smýšlející voliče. Jsem přesvědčen, že to byla jedna z věcí, o které Zemanovi šlo. Sociální demokracii vybudoval on osobně od základů a sledovat, co se s ní pod knutou Grosse a Paroubka děje, mu muselo působit fyzickou bolest.

Je škoda, že se alespoň Zeman do sněmovny nedostal, už jenom pro oživení diskuze – přisprostlé bonmoty uměl jako nikdo jiný, snad jenom Karel Schwarzenberg, fenomén letošních voleb, se mu může rovnat.

Strana Zelených

Když jsem byl ještě ekologickým aktivistou (temné tajemství z mé minulosti, za které se stydím mnohem víc, než za to, že jsem zakládajícím členem Komunistického svazu mládeže), bylo populární heslo "mysli globálně, jednej lokálně". Strana pod zeleným praporem toto heslo nejenom že nenaplnila, ale obrátila jej přesně naruby. Mohutná globální gesta sociálního inženýrství, s minimálním pozitivním lokálním dopadem.

Vykynožení zelených ze sněmovny z mého pohledu dává šanci přírodě u nás. Skutečné snahy o její ochranu nebude automaticky diskreditovat politika a především: otevře se dosud blokovaná cesta k rozvoji jaderné energetiky u nás. Nejdokonalejšího a nejekologičtějšího zdroje energie, který má v současné době lidstvo k dispozici.

Dělnická strana (sociální spravedlnosti)

1.1% – mohlo to být horší. Do budoucna podobným spolkům věštím krušnější život, kvůli výpadku lidovců a zejména zelených ze sněmovny.

Průměrného voliče DS(SS) nijak zvlášť netrápí, že se s cikány nic nedělá, na to je zvyklý. Ale popuzejí ho z jeho peněz placené podpůrné programy, které jsou očividně k ničemu. Ty u nás byly dosud převážně v režii Zelených.

Všeobecné a různé postřehy

Samotné výsledky voleb dávají prostor mírnému optimismu, ale mnohem podstatnějším důvodem k radosti jsou některé vedlejší efekty, které letošní volby měly.

Voliči si uvědomili, že mají přece jenom nějakou moc. Hodně lidí nevolí proto, že jsou přesvědčeni, že nemohou nic změnit. Nebo nevolí nějakou stranu proto, že se jim nelíbí lídr kandidátky. Tyhle volby ukázaly, že volič přece jenom sílu má. Že i lídra kandidátky se lze zbavit. To je možná ještě podstatnější, než kdo vyhrál. Aby vznikla legitimní vládat, ať už levá, pravá nebo jiná, musejí lidé k volbám chodit. Doufejme, že si na tuto svou sílu voliči vzpomenou i za čtyři roky.

Politika předstala být sprosté slovo, které se ve slušné společnosti nevyslovuje. Aby měla politika státu nějaký smysl, aby mohla rozumně fungovat, musejí se o ni lidé zajímat. Musí se o ní mluvit, diskutovat, uvažovat. Přirozeně ne vždy a na úrovni, ale lidé se o politiku musejí zajímat. Jenom tak se mohou jejich názory vyvíjet a volit v souladu s nimi a ne zcela náhodně, podle toho, kdo má zrovna hezčí billboardy. O politiku se začali zajímat i mladí. Často sice tím nejprimitivnějším možným způsobem ve stylu davových akcí typu "nemáme rádi Paroubka", ale i to je lepší než nic. I zde doufám, že tento trend vydrží. Naději v tomto směru dává třeba i Facebook, který umožňuje sdílet názory a odkazy. Při propojenosti komunikace pak stačí menšina se zájmem o politiku, aby udržela alespoň bazální povědomí v mnohem větší mase svých internetových "přátel".

V ČR mi chybí to, co je třeba v USA nebo v UK běžné: otevřená podpora kandidátů. Mít politický názor, nestydět se za něj, hrdě se k němu hlásit. Před jakýmikoliv volbami jsou americké trávníky obsypané cedulemi na podporu toho či onoho kandidáta osazenstvem domu. U nás se to, až do letošních voleb, moc nenosilo. Teď se to trochu zlomilo. V reálném světě jsem potkával auta se samolepkami TOP 09, na Facebooku se také spousta lidí ke "svým" stranám hlásila. A to je snad nejdůležitější výsledek voleb, které právě skončily a už jenom proto stály za tu námahu.