Dnes je tomu třináct let, co se narodila Esta Kanýčo, moje psí průvodkyně životem. Přišel jsem k ní tak trochu jako slepý k houslím a od té doby nikdy nezalitoval.

O psy jsem se nikdy zvlášť nezajímal. Doma jsme ho mít nemohli, protože moje matka je alergik na kdeco. Psa měla moje expřítelkyně. Boxerku. Jedna jí umřela těsně předtím, než jsme se poznali, a chtěla si pořídit druhou. Boxeři se mi nicméně strašně nelíbili a nelíbí dodnes - jednak vzhledově, ale také protože mají - jako spousta kulturních plemen - "konstrukční vadu", vinou krátkého čumáku nemohou dobře dýchat a mají tendenci se v horku přehřívat.

Poprvé v životě jsem se začal o psy zajímat a hledal nějaké přírodnější plemeno, které by podobnými neduhy netrpělo. A našel jsem československé vlčáky, kteří se mi zalíbili. Právě proto, že jsou blízcí vlkům a prostí neduhů, vzniklých systematickým šlechtěním řady "kulturnějších" plemen. Nicméně přítelkyně se nedala přesvědčit, pořídila si dalšího boxera a časem jsme se rozešli (ne kvůli psům).

Moje další (a současná) přítelkyně Mysh měla také psa. Bílého šestikilového křížence, o jehož původu a rodokmenu asi nejlépe svědčí skutečnost, že jeho matka se jmenovala Ferdinand. S Danem jsme nějakou dobu žili poté, co mi Mysh zavolala a pronesla památnou větu "Matka mě vyhodila z domova i se psem, můžeme k tobě přijít bydlet?".  Dan po několika letech umřel, my se zrovna stěhovali a měli jsme záměr si po dokončení celé operace pořídit nějakého dalšího psa. Většího, aby mu nehrozilo, že ho omylem zašlápnu. Z útulku.

Došla samozřejmě řeč i na československé vlčáky. Ale Mysh byla proti, že jsou to moc velké potvory. Moje argumentace, že si aspoň budou rozumět, nepadla na úrodnou půdu. Že prý něco méně problematického. Leč, osud chtěl jinak. Přesněji, moje dvě kamarádky: Petra Neomillnerová, později známá jako spisovatelka fantasy, a Monika Soukupová, tehdy hlavní poradkyně chovu československých vlčáků.

Pozvali nás na návštěvu k jednomu svému známému, podívat se na štěňata. Jasně, vědí, že si žádné nechceme brát, jenom společenská návštěva. Ukázalo se, že "štěňata" jsou dvě již poněkud odrostlejší, tříměsíční slečny, které chovatel nemůže udat, neboť mu nějak hromadně vytrotlili zájemci a je nejvyšší čas, aby šly do svých finálních domovů.

Skončilo to tak, že jsme dostali štěně, pytel mletého masa a zcela nepřipraveni na příchod nového člena domácnosti se vydali přes celou Prahu hromadnou dopravou domů. Jak jsem už psal, nikdy jsem od té doby nelitoval. Ostatně, k desátým narozeninám dostala Esta jako dáreček Bystrou S divokou krví, aby měla aktivní stáří a nenudila se. Takže nyní máme doma dvě jakovlčice. Stovky dalších jsem za ta léta viděl, s pár desítkami se znám blíže.

Českoslovenští vlčáci jsou zvláštní plemeno psa, které vzniklo před šedesáti lety křížením německých ovčáků a vlků. Je to vlastně výsledek tajného armádního experimentu, neboť původním záměrem bylo vyšlechtit lepšího služebního psa. Tento záměr nakonec fatálně nevyšel, neboť ač jsou českoslovenští vlčáci fyzicky i intelektuálně disponováni více než dostatečně, svým přístupem k životu se pro vojenskou či policejní službu nehodí ani dost málo.

Jsou dost psi na to, abychom je mohli chovat jako domácí mazlíčky v městských bytech. A dost vlci na to, aby to soužití bylo zábavné. Každý z nich je jiný. Mají jinou povahu, jiný přístup k životu… Ale některé aspekty jejich chování zůstávají. Je to zvláštní mix instinktů divokého vlka a domestikovaného člena převážně lidské smečky. Mix, který se osvědčuje. Pokud jste si někdy přáli potkat mytologického vlkodlaka, s čévéčkem se tomu v reálu dostanete nejblíž.

Hodně jsem se toho od nich naučil. V mnoha případech mi jenom pomohli vyjasnit a přesněji formulovat něco, čím jsem se dávno více či méně vědomě řídil. Jindy mi vyloženě ukázali nějaký model chování, který prostě funguje. Napadlo mne, že bych mohl zkusit sepsat pár bodů, které mne naučili. Neříkám, že se tak chovají všichni českoslovenští vlčáci, ani že jiná plemena či jiná zvířata se nechovají stejně. Je to prostě moje subjektivní zkušenost. Je na vás, co si z toho odnesete.

Smečka je víc než rodina

Ve volně žijících vlčích smečkách jsou pojmy "smečka" a "rodina" velice blízké, ale u psů je tomu podobně jako u lidí. Jenom u psů se rodina rozpadne už v nějakých deseti týdnech, když jsou štěňata od matky, a ne po dvaceti letech.

Rodina jsou ti, se kterými jsme spřízněni krví. Rodina nám byla přidělena, nevybrali jsme si ji a ona si nevybrala nás. Nemáme s nimi společného nic, než tu krev a trochu genetické informace. Smečka jsou ti, se kterými sdílíme svůj život. Oproti psům máme navíc tu výhodu, že jsme si členy své smečky vybrali sami a dobrovolně.

Nikdy jsem nebyl příliš rodinný typ. Se svými rodiči se stýkám zřídka, s ostatními příbuznými vůbec. Ne, že bych proti nim jako celku něco zásadního měl, ale prostě mi nepřijdou příliš důležití. Ostatně, nikdy jsme nebyli semknutý a těsně propojený klan. Slovo "rodina" nemám rád. Kdyby už jenom proto, že když ho někdo použije, zpravidla z toho kouká nějaká levá, jako "podpora tradiční rodiny".

Od doby, co máme Estu, si říkáme smečka. Jsme spojeni ne krví, ale dílem osudem, dílem volbou. Jsme členy jedné smečky a není příliš důležité, jakého jsme pohlaví, živočišného druhu nebo kolik máme nohou. Vždycky pro mne bude důležitější můj pes, než cizí člověk. Cizí člověk není členem smečky.

Vztah tohoto typu může být jednostranný. Moje pětiletá dcera Alexandra je a vždycky bude členkou mé smečky. Zrodila se z mé vůle (což je podstatnější, než že z mé krve - tentýž vztah k ní bych měl, kdyby byla adoptovaná) a proto za ni budu mít navždy zodpovědnost. Ona si mne ale nevybrala a je možné, že já součástí její smečky nebudu, až se rozhodne z té naší odejít.

Včas ukázat zuby znamená, že je nejspíš nebudeš muset později použít

Naši jakovlci jsou velice expresivní. Mají bohatou mimiku, a pokud s nimi nějakou dobu žijete, tak do nich vidíte, jako by byli ze skla - postavení uší, ocasu, výraz tváře... To vám prozradí, co má váš miláček právě za lubem. A mají zuby. Velké, ostré, špičaté zuby a vědí, kdy je ukázat. A také vědí, že pokud je včas a dostatečně dramatickým způsobem ukážou, nebudou je velice pravděpodobně muset později použít. Většina psů i lidí si po jejich prohlídce přeskládá své životní priority a nazná, že případný konflikt není nejlepší z nápadů.

Moje starší fena je mistrem v umění strategického zívnutí. Není nutné vrčet, vyloženě cenit zuby nebo projevovat agresivitu per se (to lze ostatně udělat kdykoliv později). Zívnutí je takové nevinné, neznamená samo o sobě nic špatného. Ale zároveň umožňuje širokému okolí podrobnou prohlídku jakovlčího chrupu a prokáže, že ty zuby tady prostě jsou pro případ, že by jich bylo později potřeba.

Používám to i ve svém lidském životě. Lidé nejsou na agresivitu - byť jenom verbální nebo symbolickou - dnes již zvyklí a pokud působíte dojmem, že máte prostředky k dosažení svého a nebojíte se je použít, často zjistí, že představujete víc problémů, než za kolik jsou placeni a nechají vás na pokoji. Ať už vyloženě v interpersonálních vztazích nebo v úředním či jiném podobném jednání. Ne, že bych na úředníky, bezpečáky, policajty a jiné podobné existence významně zíval, ale vhodně zvolené formulace, tón hlasu či občasné narušení osobního prostoru dokážou divy.

Na účelovém chování není nic špatného

Účelové chování, něco za něco. V tom jsou vlci i jejich zdomácnělí kolegové mistři. Mají jasně dané priority a své chování podřizují tomu, aby jich dosáhli.

My, jako lidé, máme poněkud sofistikovanější cíle, než kupříkladu moje Bystrá. Jejím životním cílem je především se dobře nažrat. Nicméně bez ohledu na to, co je naším cílem, měli bychom nějaký mít a chovat se podle toho. Nedělat věci jenom proto, že se to prostě tak dělá, sluší dělat, vždycky dělalo… ale protože to napomáhá nějakému našemu cíli.

Máš nos, tak ho používej

Psí nos je samozřejmě mnohem citlivější, než lidský. Přesto bychom ale neměli na ten náš zapomínat, i se svou omezenou schopností je užitečný. Naučil jsem se lidi očichávat. Dokážu podle jejich pachu poznat členy své smečky, ty lidské i ty cizí. Dokážu čichem poznat, že u nás byl někdo cizí. Dokážu poznat, že Mysh jedla něco divného nebo že se necítí dobře, protože se změní pach jejího potu. Dokážu poznat, že já sám budu nemocný, podle pachu svojí moči.

Pokud jsem dostatečně blízko, dokážu poznat, že se někdo bojí. Vždycky jsem "pach strachu" považoval za autorskou licenci pisatelů dramatických románů. Než jsem se od svých vlčáků naučil používat nos.

Nepodceňujte nos, hodí se.

Důvěřuj svému instinktu

Tenhle bod hodně souvisí s předchozím, protože mnoho z toho, co v něm popisuji, probíhá spíše na instinktivní než vědomé úrovni. Opět platí, že my, lidé, máme instinkt mnohem méně vyvinutý, než vlčáci. Ale tím spíš platí, že když už nám něco říká, měli bychom to brát na vědomí. Měli bychom se rozhodovat, samozřejmě, především rozumově. Nicméně mnohdy k zodpovědnému a kvalifikovanému rozhodnutí prostě nemáme dostatek informací. A v takovém případě má instinkt své nezastupitelné místo. Jít proti vlastním instinktům se mi mnohokrát různým způsobem vymstilo.

Důvěřuju nejenom vlastním instinktům, ale i instinktům svých psů, zejména té starší. Ta mladší, Bystrá, je přátelská nekomplikovaná povaha, která se nadšeně vrhá ke každému. Esta nad lidmi víc přemýšlí, a pokud se jí někdo nelíbí, je to i pro mne důvod, abych si na danou osobu dal pozor. Ještě nikdy jsem toho nelitoval.

Nemusíš se přátelit s každým

Jako lidé jsme vázáni spoustou konvencí, společenských zvyklostí a zdvořilostí. Očekává se od nás, že budeme zdvořile vycházet s každým, bez ohledu na osobní sympatie či antipatie. Že případné negativní pocity odstíníme a budeme se chovat civilizovaně. Existuje takové rčení: když chceš říct "NE" a místo toho řekneš "ano, rád", vznikne stress.

Vlčáci takovéhle potíže nemají. Pokud se jim někdo nelíbí, lhostejno z jakého důvodu, dají mu to jasně najevo. Mimikou, postojem… pokud je neláska hodně silná, dojde na vrčení, cenění zubů a občasnou rvačku. Pravda, rvačky v jakovlčím podání jsou spíše "mnoho povyku pro nic", velké divadlo a jenom zřídka dojde ke zranění (viz jeden z předchozích bodů o cenění zubů).

Naučil jsem se nelásku k cizím lidem nedusit v sobě a dávám ji velmi zřetelně najevo. Sice jsem se ještě s nikým po vlčáčím způsobu neserval, ale občasné tiché zavrčení dokáže divy. V důsledku tohoto přístupu ke mně má jenom málo lidí, kteří mě blíže znají, neutrální vztah. Buďto mne mají docela dost rádi, nebo mě docela dost nesnášejí a pokud možno se mi vyhýbají. Je dost lidí, co se mnou mají nějaký problém. Nicméně, co je mi do cizích problémů? Nemusím říkat "ano, rád", když se mi chce říct "NE" a v mém životě je méně stressu.

Je dobré vždycky trochu přehrávat

Českoslovenští vlčáci budí pozornost. Jenom málokdy projdeme bez povšimnutí. Když někam jdu se psy, naprosto pravidelně nás potkávají lidé, kteří se o ně zajímají, ptají se co je to za rasu, chválí je, že jsou krásné… Podobnou zkušenost mají snad všichni majitelé jakovlků.

Přemýšlel jsem, proč tomu tak je. Již jsem psal, že českoslovenští vlčáci mají podle mého soudu nejblíže k vlkodlakům. Ví se o nich, že jsou historicky kříženci psů a vlků. Ale podle mého názoru mají i mnoho lidského. Je snadné tento postřeh odmítnout, jako nepřijatelné polidšťování zvířat, ale to je velice krátkozraké. Smečková zvířata se přizpůsobují své smečce, jejímu chování, jejím zvyklostem. A jestliže domácí psi, které si chováme jako společníky, vyrůstají v hybridní smečce, s lidskými i psími členy, naprosto přirozeně přejímají i lidské modely chování, stávají se tak trochu lidmi. A právě ta kombinace lidského, vlčího a psího přístupu je činí výraznými, tak trochu jako kdybyste na obyčejné fotografii jednu osobu v Photoshopu označili a trochu zvýšili její ostrost, saturaci… Vystoupí z davu.

Snažím se chovat také tak. Je dobré vždycky trochu přehrávat. Být trochu jiný, výraznější. Mluvit víc nahlas, nebo naopak podezřele potichu. Podívat se - i kdyby jenom pro účely diskuse nebo rétorického cvičení - na problém z trochu jiného úhlu. Udělat věci jinak.

Je smečka a ti druzí

Můj svět se dělí do tří kategorií. V té první jsem já, moje zájmy, moje přežití, moje dobro, moje sebeobrana… Druhou kategorií je moje smečka. Ti, které jsem si vybral, se kterými jsem spojil svůj život. Je jedno, kolik mají nohou, jakou mají krev, příjmení, vadu či povahu. Budu vždycky věřit víc vlastnímu psovi nebo dítěti než cizímu člověku. Protože ať má jakékoliv zájmy a jakékoliv chyby, je to moje smečka a tu stojí za to bránit, už z principu, bez ohledu na okolnosti.

Třetí kategorii tvoří ti ostatní. Ti jsou mi lhostejní. Mohu k nim mít přátelské vztahy, ale pokud se země otevře a na místě je pohltí, želet jich nebudu. Pokud chci, pomohu jim, radou i hmatatelnějšími cestami, ale má ochota je závislá čistě na mém rozmaru, necítím to jako svou povinnost a jejich neštěstí nezkalí můj klidný spánek.

Mám svoji smečku, zrozenou z mé vůle. To je to, na čem záleží.