Nemalá část mé sociální bubliny se rozčiluje nad sentimentem nemalé části české společnost jako takové, která odmítá přijímat jakékoliv uprchlíky – byť by šlo o padesát syrských sirotků. A že z toho těží populisté typu Babiš, kteří si jsou těchto nálad vědomi.

Kdy presne se tahle zeme dostala do situace, kdy je pro hlasy ve volbach vyhodny tvrdit, ze se vykasleme na SIROTKY? Nebo kdy si to minimalne premier mysli? — Miloš Čermák (@cermak), 15. září 2018

Všude se to hemží slovy jako soucit, svědomí, povinnost pomáhat... Problém je, že většina české společnosti nijak zvláště pomáhat nechce. Nikomu, nejenom uprchlíkům či sirotkům. A mohou za to ti, kteří pomáhat chtějí, ovšem pokud možno za cizí.

Dobročinnost, charita, ochota pomáhat, ať už to nazveme jakkoliv. Tohle všechno pochází ze dvou směrů: prvním je pocit síly a dostatku. Tím druhým je pocit viny.

Dlouhodobě udržitelná je jenom ta první varianta. Situace, kdy sám mám dost a rozhodnu se pro svůj dobrý pocit pomáhat ostatním. Takovým způsobem a těm, které sám uznám za vhodné. Nezbytně nutným předpokladem ovšem je ten pocit, že sám jsem na tom dobře. A ten u naprosté většiny lidí u nás chybí. To je dáno systematickým působením většiny politiků posledních cca. dvaceti let.

No schválně, kdy jste naposledy slyšeli nějakého politika říkat, že se v zásadě máme dobře, v zásadě jdeme správým směrem a chce to vychytat nějaké relativní drobnosti? Přitom to je situace, v níž se relativně dlouho nacházíme.

Podle politických kampaní to ovšem vypadá, že nad námi visí nějaký damoklův meč. Každý si ho představuje jinak: pro někoho jej představují uprchlické hordy, pro jiného nějaká neviditelná ekologická katastrofa, pro třetího neomarxisté z Bruselu. Společné mají jenom to, že lépe se vládne lidem vyděšeným než spokojeným. Pro politika je jednodušší působit jako zachránce před katastrofou, než jako pokračovatel. Pokud je ta katastrofa iluzorní, tím lépe – když nenastane, lze si za to připsat zásluhy. Podle vzoru pravěkých šamanů, díky nimž každé ráno vyšlo slunce.

Druhá varianta pomoci nastává v situaci, kdy pomáhající svou obětí chce vyrovnat nějakou předchozí vinu. A opět lhostejno zda skutečnou nebo smyšlenou. I když nějaký skutečný základ pomůže.

Bývalé koloniální velmoci mají hřích své minulosti a pocit povinnosti pomáhat těm, z jejichž krve a potu tyli a na nichž vyrostli. Německo zase už dlouhá desetiletí krvavě splácí za dědičný hřích dvou světových válek.

Jenomže my žádné hříchy nemáme. Žádnou válku jsme nerozpoutali, žádné kolonie jsme nikdy neměli. Vnímáme se spíše jako oběť dějin a zrad velkých, než jako někdo, kdo by se měl kát a snažit se odčinit temnou minulost.

Charitě se z těchto důvodů u nás příliš nedaří. Pokud něco funguje, je to vesměs péče o zvířata. Proč? Protože výsledky jsou relativně snadno vidět a protože v tomto oboru je nejspíš nejméně profesionálních konatelů dobra za cizí peníze. Což bohužel neplatí pro tradiční "pomozte Africe", nyní ve speciální limitované edici "pomozte uprchlíkům". Emocionální a mediální masáž se logicky míjí účinkem. Snaha imputovat lidem, kteří se dle vlastního pocitu nemají právě nejlépe, že se mají jako prasata v žitě a že je tudíž jejich povinností někomu pomáhat, prostě nefunguje.

A co víc, je kontraproduktivní. Po několikaleté systematické masáži se podstatná část společnosti dostává do pozice dítěte, které je tak intenzivně nabádáno k lásce k mladšímu sourozenci, že má sto chutí toho hajzlíka zaškrtit.

Byl to Miloš Čermák, kdo se divil tomu, že v naší společnosti lze nabrat politické body odmítáním pomoci sirotkům. Já se nedivím. Je to logický stav poté, co význam přirozené snahy pomáhat, slov jako soucit nebo solidarita čtyřicet let systematicky likvidoval socialismus nejdříve komunistický a poté havlistický, šířený profesionálními konateli dobra za cizí peníze. Léčba je jediná: více sebevědomí a více svobody. To ale v současnosti žádná signifikantní politická síla nenabízí.