O dopravní experimenty na Praze 7 se zajímám od minulého období, kdy se zde k moci dostala parta kolem wannabe-primátora Čižinského. Na sedmičce je doprava konzistentně hodnocena jako jeden z největších problémů a amatérské a chaotické zásahy našich současných vládců, zejména pak radního proti dopravě Mirovského za Zelené, situaci ještě zhoršují.
Jedním z fascinujících dopravních experimentů radnice bylo vypnutí světelné signalizace (semaforů) na Strossmayerově náměstí. To je významnou dopravní tepnou. Je to jeden z pouhých tří úplných tramvajových křížů v Praze (další dva jsou na Palmovce a na Andělu), pohybuje se tam velké množství chodců ze čtyř tramvajových zastávek v okolí, pár set metrů odsud je výjezdové stanoviště pražské záchranky, prostě situace tam není úplně jednoduchá. Vypnout tam semafory je nápad... řekněme odvážný. Proto jsem se zajímal o to, jaké cíle jsou tímto experimentem sledovány a jak bude vyhodnocován. V zásadě stejné otázky, jaké jsem kladl v případě neméně odvážného experimentu v Korunovační, který jsem zmiňoval v dřívějším článku.
Historie případu
Technická poznámka: plné znění všech dokumentů jsem dal k dispozici jako jeden PDF soubor, kterým můžete při čtení souběžně listovat.
Své otázky jsem v červnu 2016 položil Úřadu MČ Praha 7. Úřad mi promptně odpověděl slohovým cvičením, které je sice otázkami volně tematicky inspirováno, nicméně rozhodně neobsahuje odpovědi na ně. Promptně jsem tedy podal stížnost, kterou k mému velkému překvapení odbor dopravních agend pražského magistrátu odmítl. Zaujal přitom velmi originální stanovisko, že nevadí že úřad neodpověděl, stačí že napsal cosi přibližně podobného. Řečeno s klasikem žánru zhudebnělých soudniček Ivo Jahelkou, rozhodoval přitom výhradně podle vlastních představ a nenechal se zmást platnou právní úpravou.
Nezbylo mi tedy než se svého práva na informace domáhat žalobou proti rozhodnutí magistrátu. Sepsal jsem ji, zaplatil soudní poplatek a čekal. Spravedlnost - nebo tedy přinejmenším rozsudek - si v českých zemích musíte zejména vysedět. A netrvalo to ani tři roky a mám v ruce rozsudek první instance, který mi dává plně za pravdu. Rozhodnutí magistrátu ruší a přikazuje mu, aby mi zaplatil náklady řízení.
Pražský magistrát náklady soudního řízení uhradil obratem. Patrně se poučil z minulosti, kdy jej dva žadatelé o informace v letech 2011 a 2018 poslali do exekuce.
Happyend se nekoná
Náklady mám zpět, nicméně informace pořád ne. Přestože zrušením rozhodnutí soudem vznikla pražskému magistrátu povinnost rozhodnout o mé stížnosti do patnácti dnů znovu a lépe, nic takového se nestalo. Od právní moci rozsudku (24. ledna 2019) uplynul měsíc a půl a žádné nové rozhodnutí nemám, přestože jsem se jej zdvořile dožadoval.
Bohužel, exekucí lze z magistrátu dostat pouze peníze, nikoliv splnění povinnosti znovu rozhodnout. Nezbylo mi tedy, než požádat o intervenci ministerstvo dopravy v rámci ochranny proti nečinnosti a doufat, že to zabere. Pokud ne, čeká mě další žaloba.
Proč je to důležité?
Přeji si, aby stát - v tomto případě místní samospráva - rozhodoval na základě faktů a dat, ne na základě dojmů a ideologických předsudků. Nemám v zásadě nic proti experimentování, protože to je validní a v mnoha případech jediná možnost, jak dosíci výsledků. Nicméně očekávám, že v případě experimentu se bude používat něco, co alespoň v hrubých rysech připomíná vědeckou metodu. Tedy že bude dopředu stanoveno, jak dlouho bude experiment trvat, jaké parametry při něm budou sledovány a jaké jejich hodnoty budou pokládány za úspěšné a jaké za neúspěšné.
Stanovení těchto parametrů a jejich hodnot je politickým rozhodnutím. Je věcí politických priorit volených zástupců, jaké aspekty pokládají za důležité a o tom by se mělo rozhodovat ve volbách a rokovat v politických orgánech. Ale udělat nějaké náhodné rozhodnutí a pak bez dalšího sledovat co se stane, to není politika, ale hloupost, nezodpovědnost a amatérismus.
Jsem si samozřejmě vědom toho, že shora uvedený přístup je velmi naivní. Pracuje s exaktními daty, nedá se s tím moc čarovat, dá se to snadno sledovat, navíc z něj mohou vyjít nečekané výsledky a podobně. Tedy ztělesněná noční můra aktivistického politika, který sice musí vykazovat činnost a ne výsledky, ale budou-li očividně neuspokojivé výsledky příliš zřetelné, dobře to není. A také noční můra státního úředníka, který chce mít hlavně svůj klid a své jisté.
Přesto pokládám za svou povinnost podobné případy řešit a zveřejňovat. Když už nemohu úřad přinutit, aby jednal věcně a na základě dat, chci ho přinutit aspoň k tomu aby přiznal, že koná náhodné kroky bez objektivního vyhodnocení a prostě jenom hází zrní do větru.
Experimenty nekončí
I pokud se mi nakonec podaří odpovědí v tomto případě dosáhnout, bude to vyhraná bitva, nikoliv válka. Ve světle obou v článku zmiňovaných případů jsem to vzal od podlahy a požádal MČ Praha 7 informace o všech prováděných dopravních experimentech v minulém a současném volebním období. Odpověď úřadu mi vyrazila dech: prý s výjimkou dříve zmiňovaného experimentu v Korunovační žádné další nebyly a nejsou.
Zákon o svobodném přístupu k informacím dává návod jak postupovat, když úřad informaci neposkytne, když nereaguje... Jeho tvůrci ale nepočítali se situací, kdy bude povinný subjekt aktivně lhát a poskytne informaci nepravdivou. Odpověď úřadu je totiž zjevně lživá, protože aktivně popírá existenci experimentu na Strossmayerově náměstí, o kterém je tento článek. Vím a mohu prokázat, že nejde o jediný případ, ale detaily nebudu v tomto okamžiku zveřejňovat, protože chci získat seznam všech experimentů a ne dávat úřadu seznam těch, o kterých jsem se dozvěděl jinými způsoby.
Nevěda lepšího postupu, zeptal jsem se znovu na tytéž otázky a dal tak úřadu šanci na reparát. Pokud nebudu úspěšný, nezbude mi, než znovu podat stížnost k pražskému magistrátu, případně další žalobu, další žádost o ochrani proti nečinnosti...
Je nesmírně smutné, že se musím na městské části, která si dala otevřenost jako svou programovou prioritu, triviálních informací domáhat za pomoci soudu a trvá to půl třetího roku a informace stále nemám. Mám nadstandardní možnosti, znalost práva, dostatek času na to psát žádosti, stížnosti a žaloby, mohu zaplatit soudní poplatek a nebojím se jít do sporu se státem nebo úřadem. Přes to všechno ale nejsem schopen získat informace, na které mám ze zákona nárok. Jakou šanci pak má někdo, kdo nemá moje možnosti a znalosti, jenom zájem o své okolí?