Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Nejinak to bylo i s mým vztahem k československým vlčákům. Jako dítě jsem se o psy - potažmo o jakákoliv zvířata - nijak zvlášť nezajímal. Důvodem bylo mimo jiné i to, že jsme nic chlupatého doma mít nemohli, neboť moje matka je alergická na kdeco, včetně zvířecí srsti, a příslušné léky nebyly v době mého mládí tak snadno dostupné jako dneska.
O psy jsem se začal zajímat vinou své (dávno již ex)přítelkyně až kolem dvaceti let věku. Dotyčná byla - a nejspíše dodnes je - blázen do boxerů. Jakože psího plemene, ne do pánů v trenýrkách, snažících se vzájemně zbít. Krátce před začátkem našeho (nedlouhého) vztahu jí jedna boxerka umřela a plánovala pořízení další. Jenomže mně se boxeři zoufale nelíbili. Vadila mi na nich zejména plejáda nejrůznějších zdravotních problémů, které jim způsobilo vytrvalé šlechtění a proslulé krátké čumáky.
Poprvé v životě jsem se tedy začal zajímat o psy a psí plemena. Snažil jsem se najít něco nepřešlechtěného, blízkého přírodě, nepostiženého příliš jednostranným šlechtěním. Tak jsem objevil československé vlčáky. Plemeno, které netrpí přílišným šlechtěním, je vesměs neotřesitelně zdravé a navíc mi imponují i jeho povahové vlastnosti. Nicméně, má tehdejší přítelkyně trvala na boxerce a tu si také pořídila.
Moje druhá a dosud poslední přítelkyně Mysh už psa měla. Bílého malého křížence, o jehož původu nejlépe svědčí skutečnost, že se jeho matka jmenovala Ferdinand a její majitelé byli prý jejím těhotenstvím poněkud zaskočeni. Jmenoval se Dan, seznámil jsem se s ním v jeho zhruba jedenácti letech po památné větě "Máma nás vyhodila z domova i se psem, můžeme k tobě přijít bydlet?".
S Danem jsme strávili několik zajímavých let. Byl to starší nerudný pán, který klamal zevnějškem bílého plyšového psíčka. Zemřel v pokročilém věku koncem roku 2003. Chtěli jsme si pořídit dalšího psa, ale ne hned (zrovna jsme se stěhovali) a většího, protože jsem se neustále bál, abych Danovi omylem neublížil.
Mezitím jsem poznal pár československých vlčáků osobně. Zejména Bertu a Caballu své kamarádky Petry Neomillnerové, dnes jedné z nejúspěšnějších českých fantasy spisovatelek. Po československém vlčákovi jsem toužil, protože mne toto plemeno zaujalo (kromě již výše zmíněných fyzických vlastností) hlavně svou povahou. Vysokou inteligencí, nezávislostí a samostatností. Nicméně Mysh mé snahy vetovala s tím, že čévéčka jsou až moc velké potvory. Moje argumentace, že v tom případě si aspoň budou rozumět, bohužel nepadla na úrodnou půdu.
Nicméně, v úvodu článku zmiňované úsloví se projevilo. Tentokrát čert kromě již dříve zmíněné Petry Neomillnerové nastrčil i Moniku Soukupovou, majitelku chovatelské stanice Z Molu Es a tehdejší poradkyni chovu ČSV. V lednu 2004 nás pozvali na návštěvu k jejich společnému kamarádovi Karlovi Hladíkovi. Jen tak mimochodem se zmínily o tom, že má chovatelskou stanici československých vlčáků Kanýčo a že má volná štěňata. Nicméně samozřejmě vědí, že československého vlčáka nechceme a jdeme na společenskou návštěvu.
Jak to dopadlo je myslím jasné. Ukázalo se, že chovateli nějak hromadně odmítli předem domluvení zájemci, a že má doma na ocet dvě štěňata z vrhu E. Sestry Eru a Estu. Ve věku třech a půl měsíců, tedy že už by fakt měly holky z domu do své vlastní smečky. Řada lidí popisuje, jak pečlivě vybírali konkrétní štěně z vrhu podle chování nebo vzhledu... My jsme Estu získali tak, že se nechala chytit jako první. Protože jsme se příliš nebránili (já vůbec, Mysh to nejspíš vzdala pod návalem zubatého charismatu štěňat), vyfasovali jsme štěně vlčáka a balík mraženého masa. Cestou jsme se ještě stavili na Letné, kde jsme dostali dvě použité misky po Bertě a Caballe a štěně jsme si metrem odvezli na Háje, kde jsme tehdy bydleli.
Balík masa, obojek s vodítkem a misky představovaly úplný seznam chovatelských potřeb, které jsme měli k okamžité dispozici. Všechno po Danovi jsme věnovali psímu útulku, protože jsme plánovali většího psa. Psal se sedmnáctý leden roku 2004 a Esta našla definitivní domov. Měl jsem psa, ale neměl jsem ani průkaz původu, ani očkovací průkaz, nemluvě o nějaké domluvě na ceně. A chovatel mi nebral telefony, asi se bál, že mu štěně vrazíme zpátky. Takové případy jsou docela běžné, že si lidé pořídí štěně a (v lepším případě rychle) ho vracejí zpět. Nakonec se mi podařilo chovatele přesvědčit, že se štěně vracet nechystám a pokud mi paměť slouží, vyměnil jsem ho za GPRS modem.
Mládí Esta strávila na Jižním městě. Venčit se chodila ráno s Myshí do Krčského lesa a odpoledne se mnou do Hostivařského lesoparku. Vznikla přitom přátelství psí i lidská, a některá z těch lidských trvají dodnes.
Roztomilé štěňátko se zapsalo do myslí obyvatel jihoměstského sídliště. Zejména některých. Vzpomínám si, jak jsem zhruba čtyřměsíční Estu venčil v "centrálním parku", jak se honosně nazývá nezastavěný (protože kvůli metru nezastavitelný) pruh trávy mezi stanicemi metra Háje a Opatov. Hejno důchodkyň se rozplývalo nad nádherným, roztomilým, veselým a huňatým štěňátkem. A kolem letěl holub. Nestrategicky nízko. Načež se roztomilé štěňátko vymrštilo dva metry do vzduchu, chytilo huluba, naprosto profesionálním hmatem mu ukouslo hlavu a odebralo se s ním do přilehlého křoví, aby nebylo při stolování rušeno. Konverzace s důchodčím hejnem ustala jako mávnutím kouzelného proutku a od té doby se nám jeho členky vyhýbaly.
Vyhýbali se nám též někteří sousedé. Zejména od okamžiku, kdy jsme si s pubertální Estou vyjasňovali vzájemné hierarchické vztahy. Sousedé, kteří mě viděli ležet na chodníku, zakousnutého do krku uraženě řičícího vlčáka, se poté dělili do dvou skupin. Ta první mě přestala zdravit a ta druhá mě naopak zdravila velice uctivě a zejména z hodně velké dálky.
První měsíce se štěnětem československého vlčáka jsou... intenzivní. V dobrém i ve zlém. Štěňátko je k pomazlení a zulíbání, protože je roztomilé, huňaté, přátelské, zvědavé, energické... A na zabití, protože jeho energie je nevyčerpatelná, zvědavost neukojitelná, destruktivní potenciál značný a zuby ostré. Nicméně relativně rychle se nám podařilo najít přijatelný kompromis spočívající v tom, že štěně si může brát a trhat papírové krabice a plastové lahve a výměnou za to nebude likvidovat vybavení domácnosti v míře větší než nezbytné. První přibližně rok soužití s jakovlčím štěnětem je u nás od té doby ve znamení podlahy pokryté souvislou vrstvou roztrhaného papíru či rozkousaných klacků. K jejich úklidu se spíš hodí osvědčená stájová kombinace lopaty a vidlí, než tradičnější smetáček a lopatka.
Jako ekologicky smýšlející domácnost máme tři odpadkové koše: na směsný odpad, na papír a na plasty. Protože kromě toho smýšlíme i logicky, jsou poslední dva jmenované realizovány formou velkých otevřených košů. Esta, trpí-li zlobivostí a destrukčními choutkami, si z nich může vytáhnout plastovou lahev či papír a žvýkat ho dle libosti. Zjistili jsme, že je lepší jednou za čas smést zbytky rozžvýkaných krabic od počítačových komponent, které si pejsek samoobslužně vytáhl z koše na papír, než činiti totéž s knihami, které si pejsek samoobslužně vytáhl z knihovny.
Ovšem s přibývajícím věkem se činnost našeho pejska mění. Od nesystematického žvýkání z čisté radosti z destrukce se posouvá k vyšším cílům. Většinu z plastového odpadu tvoří PET lahve od Pepsi a ledového zeleného čaje. Čuba má ráda sladké a poučila se, že v lahvích zůstávají slaďoučké zbytky.
S údivem jsme nedávno zjistili, že si umí z láhve zubama a tlapami odšroubovat uzávěr, aby se dostala dovnitř. Zatím jí ještě plně přesně nedochází, že když láhev správným způsobem nakloní, vyteče jí obsah přímo do tlamy.
Děsím se okamžiku, kdy si vlka začne z kuchyně brát plné lahve. Je hyperaktivní i v normálním stavu, nedovedu si představit, jak by se chovala nadopovaná kofeinem :)
Nyní ovšem směřuje své úsilí jiným směrem, lahve až na další pokořila. Velmi často ji můžeme najít jak stojí ve vaně a zkoumá kohoutek, ze kterého dokážeme vypustit ten nádherný proud vody, který se tak dobře lemtá. Máme pákovou baterii, takže až nás při příchodu domů přivítá vesele zurčíčí potůček, bude jasné, že Esta už objevila, že stačí jenom takhle strčit čumákem...
Kde až to skončí?, 22. října 2004
Než jsme k tomuto kompromisu dospěli, stálo nás to značné množství oblečení, zejména utrhaných poutek, protože Esta měla ve zvyku oblečení strhávat z věšáků. Příchylnost k oblečení jí zůstala až do konce života, i když likvidační přístup postupně vymizel. Ale i v pokročilém věku měla ve zvyku, když se některý z členů smečky vzdálil na příliš dlouho, vytáhnout z koše se špinavým prádlem nějaký kus jeho oblečení, odnést si ho do pelechu a spát na něm.
Pokud se pelechů týče, tak Esta měla svůj pelíšek, ale raději dávala přednost strategickým bodům v domácnosti, kde byla zrovna tam, kde se něco dělo. Žádnému z našich psů jsme nikdy nebránili v tom, aby s námi spávali v posteli, ale Esta po většinu života v posteli spala jenom když jsme tam nebyli my. Předpokládám, že dílem protože jí bylo horko, ale především protože to neodpovídalo jejímu soukromému Kodexu československého vlčáka. To je něco jako Zaklínačský kodex Geralta z Rivie, jehož obsah se mění dle potřeby.
Součástí Estina kodexu bylo, že musí být alespoň jednou denně úředně vyhozena z postele, což byl rituál, na němž trvala po většinu svého života. Vždycky předtím, než jsme si šli lehnout, se Esta pečlivě narafičila do hlavy postele a vyžadovala, aby na ní bylo úředně zahudráno a zavrčeno, načež ukázala bříško jako poslušné submisivní štěňátko a odebrala se do svého pelechu. Jednou jsem se pokusil jí ten rituál překazit. Měl jsem zrovna novou postel dva na dva metry, kde jsem spal sám. Ať si Esta lehla jakkoliv, prostě jsem si lehl vedle ní a nijak ji nevyhazoval. Dva dny to vydržela, ale třetí den přišla na řešení: natahala všechny peřiny a polštáře doprostřed a na vzniklou hromadu si lehla s vítězoslavným výrazem vědíc, že ji tentokrát vyhodit musím.
Esta obecně milovala pravidelné rituály, vyžadovala jejich dodržování a postupně je rozvíjela. Jedním z nich bylo poslední noční venčení před spaním, aby do rána vydržela bez loužiček. V noci se jí ven už nechtělo, takže pravidelně dělala, že spí. Když nadešel čas a vzal jsem vodítko do ruky, zalezla si do postele a dělala, že spí. Bylo vidět, jak je napjatá a čeká co bude, s očima nenápadně pootevřenýma, ale v typické spací póze. Na volání nereagovala. Musel jsem k ní přijít, nasadit jí obojek, symbolicky ji za vodítko kousek potáhnout po smyku, než naznala, že rituálu bylo učiněno zadost, zvedla se na nohy a šla se před dům vymočit. Jednoho dne jsem místo tahání za vodítko vzal jezdecký bičík a začal milou Estu plácat po zadku. To jí přišlo jako fajn věc a od té doby vyžadovala zapojení tohoto prvku do večerního rituálu.
Esta byla svou povahou Bábi Zlopočasná, čarodějka ze Zeměplochy Terryho Pratchetta. Komisní, dbající o to, aby vlčí důstojnosti bylo učiněno zadost a aby bylo zachováno dekórum. Ve své podstatě byla dobrosrdečná, dobře vychovaná a dalo se s ní bez větších problémů domluvit, ale svou hrdost a důstojnost si ohlídat uměla.
Typická scénka z našeho soužití. Venčíme se, Esta pobíhá navolno a činí něco, co se mi příliš nelíbí, typicky se chystá vyválet v nalezené mršině nebo něčem podobném. Takže ji odlovím, chytnu na vodítko a odvedu několik desítek metrů od inkriminovaného místa. Když ji pustím z vodítka, čuba vezme čáru k místu lákavé parfumerie, ale na zavolání se vrátí. Dá si ale velice záležet na tom, aby dala najevo, že se vrací ze své vůle a že kdyby chtěla, vyválí se v čem uzná za vhodné. Pro někoho důkaz nezvládnutého, nevycvičeného psa. Pro mne způsob, jak dosáhnout svého, aniž bych své parťačce bral důstojnost.
Na československých vlčácích jako plemeni se mi líbí, že jsou to parťáci, ne otroci. Mají svou vlastní agendu, své životní cíle a priority, touhu "brát se o vlastní štěstí", jak to poeticky nazývá § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Československý vlčák se bude s radostí účastnit vašeho života, ale zachovává si přitom značnou dávku nezávislosti. Nebude pasivně ležet a čekat, co si pro něj vymyslíte, dokáže si snadno najít zábavu sám. Pravda, nebude se vám možná líbit, ale je na vás, abyste dokázali dosáhnout kompromisu přijatelného pro obě strany.
Esta mi imponovala tím, že o věcech kolem sebe přemýšlela. Což je vlasntost, kterou postrádám i u mnohých lidí. Ke všemu s čím se potkala, musela zaujmout nějaké stanovisko, promyslet to. Samozřejmě ne vždy se jí to vyvedlo zcela správně, protože kapacity psího mozku jsou omezené, ale dělala, co bylo v jejích silách. V některých ohledech jsem se na její úsudek naučil dost spoléhat, zejména při hodnocení lidí. Mé vlastní sociální dovednosti jsou na dost nízké úrovni a osvědčilo se mi řídit se ve vztahu k lidem jejím názorem. Pokud se k někomu chovala přátelsky, byla to pro mne dostatečná záruka. Pokud někomu nedůvěřovala, měl jsem se před ním na pozoru. A málokdy se spletla.
Typické čévéčko je hodně univerzální pes. Přizpůsobí se smečce a bude s vámi rád dělat cokoliv. Pokud je majitel aktivní, bude s ním vlčák nadšeně běhat po horách či lesích. Je-li naopak kavárenský povaleč, bude se nadšeně válet po kavárnách a loudit komplimenty, pohlazení a pamlsky od ostatních hostů. Esta se mnou pravidelně a často chodila na přednášky do Microsoftu. Ležela vedle mne v čele sálu, tvářila se důstojně a těšilo ji, že je její páníček středem pozornosti. A ona sama samozřejmě také. Obzvláště milovala přednášky v horkých letních měsících, protože v Microsoftu měli klimatizaci v podlaze, takže se mohla rozvalit na jejím výdechu a nechat chladný vzduch, aby profukoval její srstí.
Po celý svůj život se Esta těšila dobrému zdraví. Jedinou výjimkou bylo několik epileptických záchvatů, z nichž ten nejhorší byl hned ten první:
Dnes jsem zažil zásadní šok, Esta mi na vycházce zkolabovala, byla nějakou dobu v bezvědomí a bál jsem se, že mi umřela v náručí. Pak se probrala, a teď je v pohodě, byli jsme na veterině, ale zatím nikdo nic neví. Možná se u ní projevila epilepsie, jako u našeho předchozího psa, ale snad je to jenom nějaká zaváhání, uvidíme zítra.
Facebook, 8. září 2010
V průběhu následujících týdnů měla Esta ještě asi dva nebo tři záchvaty. Poté dostala Pheneamal, který brala do konce života a záchvaty se již neopakovaly, přestože brala nízkou dávku a měla hladinu účinné látky na hranici terapeutického minima. Povahově se změnila, zklidnila. Myslím, že spíše než léky k tomu přispělo poznání, že už není nejmladší (bylo jí sedm let), že ji tak trochu zradilo vlastní tělo a že by se neměla tolik rozčilovat.
V červnu 2011 se narodila má dcera Alex. V průběhu Myshího těhotenství se nás překvapivé množství lidí ptalo co budeme dělat s Estou. Nevím jaký druh odpovědi očekávali, moje standardní byla "dáme ji do guláše". (Je zajímavé, že když se nám mělo narodit druhé dítě a měli jsme čévéčka dvě, podobné blbé otázky nám nikdo nekladl; nejspíš už nad námi lidé zlomili hůl.) Novou členku smečky přijala Esta výborně, s respektem k rozhodnutí a postavení své alfa feny, Myshi. Dvounohé štěně pomáhala vychovat k samostatnosti a průbojnosti. Používala přitom metodu, kterou posléze používala i na Bystrou: mladé štěně z povzdálí sledovala, připravena v případě potřeby zasáhnout, ale nechala jej, aby si našlo svou cestu. I v tom jsem se u ní inspiroval.
V roce 2014, v Estiných deseti letech, jsme si pořídili dalšího československého vlčáka: Bystrou s divokou krví. Té ovšem ve správný čas věnuji samostatný článek. Zde se spokojím s konstatováním, že šťastné stáří neznamená klidné stáří. Jsem přesvědčen, že soužití s Bystrou Estě o několik let prodloužilo život a rozhodně zvýšilo jeho kvalitu.
Esta výrazně změnila můj život. Hodně jsem se toho od ní naučil a v mnoha věcech mi pomohla. Myslím, že jí (a jejím následovnicím) vděčím za svůj relativně dobrý zdravotní stav i přes svůj značně nezdravý životní styl.
Českoslovenští vlčáci obvykle dobře stárnou. Vzhledově jsou víc "vlčí", šedé chlupy nepůsobí jako znak stáří a nemohoucnosti, ale přidávají jim na charakteru. Málokdy také mívají závažné zdravotní problémy. Snad nikdy jsem nepotkal československého vlčáka, který by se sotva vlekl a bylo na něm vidět, že ho život unavuje. Jsou pořád "dobří" a pak velmi rychle sejdou a zemřou. Což je, myslím, docela dobrý osud - rozhodně lepší, než se měsíce nebo roky trápit v nemohoucnosti.
Přesto, pokud víte na co se dívat, je věk vidět. Esta se postupně přestávala snažit držet krok s mladou Bystrou a stále více na ní spoléhala. Vychovala si v ní dobrou následovnici. Jistě na ni byla pyšná a vychovala ji tak, že byla připravena zaujmout po jejím odchodu její místo.
I Estin konec byl naštěstí rychlý a v mezích možností milosrdný. Ještě dva dny před smrtí na vycházce ve Stromovce sváděla psí samečky. V den svých patnáctých narozenin bylo vidět, že je hodně unavená, většinu času prospala, byla letargická. Zemřela, když jí bylo patnáct let a jeden den. Věřím, že prožila život nejenom dlouhý, ale také krásný. Ten můj rozhodně krásným učinila.
Estina smrt mne hluboce zasáhla. Těžko ji lze označit za nečekanou nebo tragickou, ale bylo to pro mne vlastně první úmrtí někoho mně hodně blízkého. Smrt člena smečky - na počtu nohou nesejde.
Dnes od této smutné události uplynul přesně jeden rok. Neuplyne den, abych si na Estu nevzpomněl. Pořád ještě ji občas volám, automatismy umírají pomalu. Je to jenom pár dnů, co jsem poránu zavolal tradiční "Esta, Bystrá!" a přiběhla Šelmíra a Vita. Nebylo mi úplně lehko na srdci.
Pochovali jsme ji v Nekvasovech a na jejím hrobě navršili mohylu z kamenů. Nejsem moc sentimentální člověk, ale pokaždé když tam přijedu, jdu navštívit její hrob. A pokaždé, i po roce, se přitom rozbrečím. Brečím i teď, když píšu tyhle řádky. Jsem agnostik a doufám, že po smrti není nic než věčná tma a klid. Ale myšlenka na mé psy mě vede k tomu, že bych si snad i přál, aby nějaký život po životě existoval, abych se s nimi mohl znovu setkat, znovu je pohladit a přitisknout obličej do jejich huňaté srsti.
Pro řadu lidí je prostě nepochopitelné takové plýtvání city na obyčejného psa, který chcípnul, řečeno slovy byvšího předsedy KDU-ČSL Bělobrádka. Pro mne jsou ale moji psi velice důležití, mnohem důležitější než naprostá většina lidí. Představují pro mne svou upřímností a přímočarostí záchytný bod. Představují pro mne, jakožto sociopata který obtížně chápe lidské city, někoho s nekonečnou empatií, kdo dokáže vycítit mou náladu a podpořit mě, dát mi sílu jít dál. I teď, když mi tady kapou slzy do klávesnice, ke mně přišla Šelmíra, chvíli na mně zmateně koukala, co tady předvádím a pak se rozhodla to vyřešit tím, že mi skočí do náruče a ty slzy mi olíže.
Někde jsem četl, že lidský život sestává zhruba ze sedmi psů. Jsem u čtvrtého.