Mé nejmladší vlčandě Šelmíře, která se vlastně jmenuje Emiate Šungmánitu-ha Khoyáke je právě dnes jeden rok a z toho půl roku je u nás. Dostala se k nám poněkud zvláštním způsobem.
Neměl jsem moc šťastné období, protože v říjnu loňského roku zemřela ve věku patnácti let Esta Kanýčo a zbyla mi jenom pětiletá Bystrá s divokou krví. Bystrá se zvolna emancipovala a vžívala do role zodpovědné vlčí dámy, když předposlední květnový den tragicky zahynula když ji přejel vlak. Jedna z mých prvních myšlenek byla, že přece nemohu dost dobře fungovat bez psa. Prakticky okamžitě jsem začal shánět další čévéčko. A naplnilo se mé celoživotní přesvědčení, že kdo má rád psy, žádného shánět nemusí, protože se osud postará.
Jakmile jsem zprávu o smrti Bystré napsal na Facebook, během chvíle se mi ozvaly dvě moje kamarádky, Lenka a Liška. Šelmíru si od Lenky (chovatelky) měla vzít Liška, ale ze závažných důvodů k tomu nedošlo. Liščina starší čuba Izzie má epilepsii (Esta ji měla taky, takže vím o co jde) a její stav se výrazně zhoršil a Liška se obávala, že štěně by mohlo být spouštěčem záchvatů. Takže už domluvenou a zaplacenou Šelmíru nechala u chovatelky s tím, že se uvidí, jak se stav starší čuby bude vyvíjet, že si ji vezme o něco později. Jenomže stav se nijak nevyvíjel a výsledkem bylo půlroční štěně, které se nedá jen tak snadno udat a navíc si k němu obě vytvořily vztah a nechtěly ho dát jen tak někomu. Když se u mne uvolnilo jedno systemizované tabulkové místo československého vlčáka, obě zavětřily příležitost, protože věděly, že se u mne bude mít štěně jako v bavlnce.
Šelmu jsem si vzal z několika dobrých a z několika špatných důvodů. Ty dobré důvody jsou, že je to prostě dobré štěně, po dobrých rodičích. A také že je zvyklá na děti (Lenka má tři) a je zvyklá na moje děti (bydlí asi kilometr od nich a tvoří jednu partu). Tím byl překlenut hlavní problém, proč jsem váhal vzít si štěně ne úplně od malička. Pokud štěně neznáte od mala, nikdy nevíte co zažilo a s malým dítětem to může být risk, že dítě udělá něco, co v psovi probudí nějaké vzpomínky na nepříjemný zážitek o němž nevíte, a pes mu ublíží.
Ty "špatné" důvody jsou, že mi Šelmíra moc připomíná Estu, mou první vlčandu a životní čubu. Stejný černý čumák, stejný pohled... Navíc měla Šelma obrovskou výhodu. Jel jsem pohřbít Bystrou, v emocionálně rozháraném stavu, a u Lenky jsem vyzvedával děti. Tak jsem si říkal, že se zajdu na Šelmu podívat, vlezl jsem k ní do kotce, ona se po šelmím způsobu ke mně přišmajchlovala, skočila na mne a olízala mě. V ten okamžik bylo rozhodnuto. Sice jsem se pro forma zašel podívat ještě na jedno malé štěně od jiných známých, ale vnitřně jsem věděl, že Šelma bude moje, od prvního okamžiku.
Svého rozhodnutí jsem zatím nelitoval. Šelmíra je nejspíš nejhodnější štěně, jaké jsem kdy měl. Z toho co píšu na Facebook to možná tak nepůsobí, zejména na někoho, kdo nemá zkušenosti s velkými psy, ale míra škod a problémů, které Šelmíra působí, je ve skutečnosti velice malá. Přijde mi, že Šelma je první ČSV které mám, které je aktivně hodné. Většina ČSV má poněkud škodolibý smysl pro humor. Šelmíra mi přijde, že se opravdu upřímně snaží být milá a hodná. Samozřejmě ne vždycky jí to vyjde, občas převládne to štěně v ní a něco rozkouše nebo počůrá, ale s tím se musí počítat.
Je to myslím také zásluha Vity (Aequitas Arqeva), kterou mám také. Vita patří mojí kamarádce Map a hlídali jsme ji přes léto. Jednak jsem si ji výslovně vyžádal, protože vím, jak moc při výchově štěněte pomůže starší pes. A také vím, jak moc staršímu psovi pomůže, když má vedle sebe štěně. A také platí, že Map je akční a divoká a Vita, i s ohledem na svůj věk, ocení spíš klid a pohodlí. Se Šelmírou má u nás pravda toho klidu poněkud méně, ale zase může spát v posteli a to se taky počítá. Takže Vitu mám dlouhodobě zapůjčenou a myslím, že to vyhovuje všem zúčastněným.
Mně maximálně vyhovuje že po šestnácti letech mám konečně psy, kteří se mnou spí v posteli. Esta to nedělala, protože to bylo proti jejímu vlčímu kodexu (a taky jí tam bylo horko). Bystrá měla dobrý nástup, ale pak jí to Esta vysvětlila a tak se mnou spát přestala. Vita se Šelmírou si to doopravdy užívají. Obě jsou mazlivé, takže často spím a z každé strany mám přitulené jedno chlupaté psí tělo.
Občas se mne někdo ptá, proč ty psy vlastně mám, na co. Tak na tohle. Chci, aby mi dělali společnost. Aby mě bavili svými kousky. Abych, když se v noci probudím ze sna, mohl natáhnout ruku a ucítil huňatý kožich (nebo taky aby mě ze sna probudili oni, když mají divoké spaní a začnou ze spaní běhat, štěkat nebo výt). Aby mi měl kdo olízat slzy, když je mi ouvej. Abych se o ně mohl starat a abych měl koho milovat.