Třicet let od Velké Listopadové Sametové Revoluce. Ne, nebojte se, nebudu vás oblažovat vzpomínkami na to, jak jsem na Národní třídě prožíval sedmnáctý listopad. Kdyby už jenom protože mi v té době bylo deset, prd jsem tomu rozuměl a bydlel jsem v Karlových Varech kde Národní ulici sice je, ale je to spíš nevýznamná ulička na periferii než třída. Bude řeč o tom, jak se z veřejného diskursu vytrácí slovo svoboda.

O svobodě se nemluví. Rozhodně ne veřejně a rozhodně ne ve slušné společnosti. Občas ji sice vytáhne jako volební heslo nějaké více či méně marginální politické uskupení či proud, kterému čisté úmysly věřit můžeme a nemusíme. Po svobodě a její obraně není poptávka. A když už se o ní mluví, tak se k ní automaticky dodává a demokracie.

O demokracii, o té se zase mluví hodně, o tom žádná. Hlavně o tom, že je ohrožená (každou chvíli někým jiným, hlavně Babišem a Zemanem) a že je třeba ji bránit, protože je hodnotou sama o sobě.

Není. Demokracie nestojí za zlámanou grešli.

Demokracie sama o sobě znamená jediné: že bude prosazeno to, co si přeje většina. S trochou jedovatosti se dá říct, že demokracie znamená, že všichni dostanou to, co si většina zaslouží.

Miloš Zeman je demokraticky zvoleným politikem s nejsilnějším mandátem v dějinách České republiky. Andrej Babiš a ANO mají stejný mandát, jako ODS nebo ČSSD v dobách své největší slávy. A to je, na co se v demokracii hraje. Na počet hlasů. Nedávají se žádné body navíc za znalost češtiny, pravdomluvnost či abstinenci.

Nemáme málo demokracie. Máme jí moc a zabíjí svobodu. Ačkoliv svoboda nevyhnutelně přináší nějakou formu demokracie, opačně to platí přesně naopak. Demokracie není zárukou svobody. Neomezená demokracie je jejím přirozeným nepřítelem. Zárukou svobody je, že o některých věcech se prostě nehlasuje.

Zažil jsem svobodu v devadesátých letech. Kdy jsem viděl obrovské příležitosti, které přinesla. Kdy jsem hořce litoval, že mi není o deset let víc. Od té doby to se svobodou - a tím pádem se společností - jde s kopce.

Ale je tady naděje. Znalost historie nám říká, že ve vztahu ke svobodě se společnost globálně vyvíjí velkým kyvadlovým pohybem. Období svobody a individualismu střídají období více či méně tuhých diktatur a fašismu či socialismu, ať už nacionálního, internactionálního nebo nejnověji pseudoklimatického.

Už jsme jedno období svobody zažili. A zažijeme znovu. Svobodu zahubit nelze, i když se o ní ve slušné společnosti nemluví.