V českém veřejném diskursu jsme zvyklí na ledacos. Ovšem prohlášení náměstka ministra zdravotnictví Prymuly, který nás vyzývá k návratu ke klanovým společenstvím, je šílené v takové míře, že vzbudilo podiv i u nás. Lidé prý mají do budoucna žít v menších komunitách, že se budou stýkat tři rodiny a "další komunikace moc nebude".
Samozřejmě to lze vnímat jako zrod nového politického směru "epidemiologických khmerů", kteří budou chtít vybudovat agrární socialismus po vzoru Demokratické Kampučie sedmdesátých let a Pol Potova terroru. Mnohem pravděpodobnější je ale tradiční kombinace fachidiotismu a zbabělství, která je konstantou české politiky již desítky let.
Prymula má, ze svého úzkého odborného pohledu, velice pravděpodobně pravdu. Z hlediska šíření (jakékoliv) nákazy by bylo skutečně nejlepší, kdybychom žili v malých rodinných skupinkách a omezili styk těchto skupin na minimum. Samozřejmě úplně nejlepší by bylo, kdybychom žili zcela odděleně ve virotěsně uzavřených kontejnerech, nicméně omezená praktičnost takového uspořádání je zjevná i panu náměstkovi.
Mám pro pana plukovníka Prymulu jisté pochopení. Mým oborem je kybernetická bezpečnost a to by se dalo chápat jako epidemiologie kyberprostoru. Ekvivalentu koronavirové pandemie čelíme (s většími či menšími úspěchy a ztrátami) ve světě kybernetické bezpečnosti již léta. Dokážu sepsat podrobné postupy, jimiž by se měl každý řídit. Pokud to budete dělat, jsem schopen prakticky zaručit, že vaše systémy budou bezpečné. Bohužel ale nebudou příliš použitelné, protože tak striktní pravidla budou většině lidí překážet.
Tomuto fenoménu, neschopnosti vidět svět za hranicemi svého oboru, se říká fachidiocie. Dá se proti němu bojovat v zásadě dvěma způsoby. První je, že se odborník systematicky a cílen snažízůstat spojen i se světem mimo svou specializaci. Druhý je, že odborník není ten, kdo vládne a rozhoduje. Dodává podklady a možnosti a rozhoduje někdo jiný. Manažer, politik...
Bohužel, to jsou dneska také sprostá slova. Smutné dědictví Havlovy "nepolitické politiky" vyjádřené heslem "strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny" je, že valná část voličů nemá důvěru ve standardní politické uspořádání. V politické strany, v politiky jako třídu. Volně inspirováni Winstonem Churchillem, standardní stranická politika je asi nejhorší způsob vlády - s výjimkou těch ostatních.
Vláda odborníků je pojem, který se v české politice (a předvolebních kampaních) objevuje prakticky po celou naši polistopadovou historii. Problém je, že ačkoliv potřebujeme odborníky, potřebujeme někoho, kdo dokáže rozhodnout a za své rozhodnutí nést zodpovědnost. Protože ani odborníci se často neshodnou (a to nejenom v pandemické situaci s minimem informací). Nebo když se shodnou, jsou rady poněkud hraběcí.
Potřebujeme profesionální politiky. Někoho, kdo bude schopen vyslechnout názory odborníků, ale z mnoha oborů. Kdo bude schopen situaci vysvětlit občanům (což také znamená, že s nimi bude schopen srozumitelně komunikovat) a do rozhodování zahrnout i jejich názory a pocity, jakkoliv často iracionální. A na základě tohoto mixu informací pak bude ochoten a schopen rozhodnout. S přijetím rizik, protože žádné rozhodnutí jich není prosté. Neboť to je jeho práce. Vyhodnocovat informace a na jejich základě rozhodnout, jakou cestou se vydat, jaká rizika jsou ještě přijatelná, jakým se chceme vyhnout. Jenomže to vyžaduje odvahu rozhodnout a odvahu se mýlit.
Bohužel, té se u nás nedostává a nejen v exekutivě, v politice.
Stejně tristní je situace třeba v justici. V mnoha případech je vidět, jak usilovně se soud snaží najít nějakou formální kličku, aby nemusel rozhodnout meritorně, ve věci samé. A když už není zbytí a rozhodnutí se vyhnout nedá, často se to hodí na soudní znalce. Pro jejich posudky jim soud často klade otázky nikoliv odborné, ale vyžadující hodnocení činů obviněného - což by měl dělat soud.
Tento nedostatek odvahy a schovávání se za "odborníky" je konstantou české politiky v prakticky všech politických stranách a hnutí dlouhodobě. Bylo by nefér omezit se jenom na současnou vládní sestavu, která se skrývá za fachidiotem Prymulou, pokud se jí to hodí.
Tentýž trik v témže čase - jenom v malém - provedla na Praze 7 squadra azzurra kolem starosty MČ P7 Čižinského. Ač je formálně a verbálně Babišovým velkým protivníkem (a tváří se, že v minulém volebním období nedržel na pražském magistrátu svým hlasem u moci ANO), používá tytéž osvědčené metody. Nejnovější aférka má stejný modus operandi. Rada chtěla přesoutěžit místo ředitelky základní školy F. Plamínkové. Na což má plné právo a dost nezpochybnitelný mandát od voličů. Neměla ale dost odvahy na to, aby bouchla do stolu "takhle to bude, protože to tak chceme a pokládáme to za správné". Zaštítila se hlasováním školní rady, které sice konkurs zamítlo, ale jenom o jeden hlas, a to je přece skoro jako by to schválila.
Pro uspořádání konkurzu si radnice najala "odborníky" ze spřáteleného spolku. Bohužel do celé dopadlo neslavně, protože do konkurzu se přihlásili samí nevhodní uchazeči - kromě stávající ředitelky pouze dva uchazeči, které ovšem z jejich původních působišť provází nedobrá pověst. Přestože rada deklarovala, že se bude výsledkem konkursu řídit, nakonec tak neudělala a konkurs se bude opakovat. Je ovšem otázkou, kdo se do něj přihlásí, protože pro dobré uchazeče dosavadní průběh není právě dobrou zárukou smysluplného fungování.
Podobnost s odborníkem Prymulou, za kterého se Vojtěch s Babišem schovávají, když se jim to hodí a obětují ho ve chvíli, kdy nevyhovuje jejich záměrům, není jistě náhodná.
Pokud se nezbavíme odporu k politickým stranám a politikům, lepší to nebude. Dokud se nezbavíme mýtu o existenci nějaké magické lepší, nepolitické politiky, bude tohle náš normál.