"Proč nejsem komunistou" se jmenovala anketa, v níž na tuto otázku odpovídaly Ferdinandu Peroutkovi významné prvorepublikové osobnosti (asi nejznámější je odpověď Karla Čapka). Já komunistou byl. Rád bych vám řekl proč a proč se jich nyní bojím, i když si momentálně říkají různě, u nás nejčastěji Piráti.

Asi na úvod bych měl říct, že komunistou jsem byl, když mi bylo patnáct let. Říká se, že kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce a kdo není ve třiceti pravičák, nemá rozum. Na mne holt obojí přišlo o něco dřív. Nízký věk vysvětluje i první z důvodů, proč jsem byl komunistou: rodinný vliv.

Můj děda, budiž mu země lehká, byl hluboce věřící komunista až do konce života. Pokud mohu posoudit, byl jím opravdu upřímně a nikdy v životě z toho nic pořádně neměl, jenom problémy. Komunisti - členstvím ve straně i přesvědčením - byli i moje babička a oba rodiče. V listopadu 1989 mi bylo deset let a kousek, zhruba tolik kolik je teď mojí dceři. Události jsem z (tehdy) okresního města Karlovy Vary sledoval pozorně a s hlubokým znepokojením. Pamatuju se, že někdy v prosinci, kdy už bylo jasné že se svět kolem mne změní, jsem se s pláčem ptal "jestli tedy u nás bude ten kapitalismus". Protože jsem se v duchu převládající propagandy bál, že v kapitalismu budou lidi houfně umírat na ulici hlady.

O něco později, když mi bylo kolem patnácti, jsem měl trochu sofistikovanější důvody. Jsem zakládajícím členem komunistického svazu mládeže a autorem značné části jeho (tehdejších) stanov. Roznášel jsem volební letáky KSČM. Co mě k tomu, kromě rodinné anamnézy, vedlo?

Přesvědčení, že kapitalismus, nebo chcete-li tržní ekonomika, jsou strašně neefektivní. Že inherentně obsahují strašně moc plýtvání. Že kdyby se lidi mezi sebou domluvili, kdyby se to jenom trochu líp zorganizovalo, že by byl ráj na zemi. Takových lidí jsem kolem sebe v Komunistickém svazu mládeže měl hodně. Většinu, snad všechny až na ty nejvyšší šéfy. Nikdo z nás nechtěl nikoho věšet nebo používat násilí. Prostě to jenom celé líp zorganizovat. Neviděl jsem v tom snad ani ideologii nebo politiku, jenom vlastně úplně logickou organizaci, technickou záležitost. Přemýšlel jsem, proč jsou lidé kolem mne tak hloupí, že to nevidí, zejména ti pravičáci, což pro mne byla nadávka. Nešlo mi o nějaký třídní boj a podobné věci, dávno překonané koncepty. I komunismus, tak jak nám ho popisovali, byl vlastně překonaný koncept. Sice jsem se tam nazýval, ale vlastně jenom proto že to byli lidé, kteří to sakra chápali, byli ochotní k té organizaci světa.

Když se podívám na dnešní Piráty, Zelené, Budoucnost, Prahu Sobě a podobné spolky, vidím sebe ve věku patnácti let. Vidím to samé přesvědčení, že by se v zásadě všechny problémy snadno vyřešily tím, že by se ten svět prostě líp zorganizoval. Speciálně u Pirátů naboostovaný technickým pokrokem. Vždyť dneska máme k dispozici počítače, Internet, umělou inteligenci, neuronové sítě, věci které nám pomohou. Mé patnáctileté já jásá nad nápady jako je sociální inženýrství jako řešení nedostatku bytů nebo bezpodmínečný základní příjem jako řešení... v podstatě všeho. Kdyby mi bylo patnáct, nosil bych pořád černá trička, ale měl na nich logo s pirátskou vlajkou. A byl bych ve svém živlu, zvlášť teď bych byl na vrcholu blaha a trávil bych mládí na pirátských fórech a prací v podpodvýboru krajské pomocné organizační rady, nebo jak se ty jejich orgány jmenují. Mimochodem, i v tom shledávám jistou podobnost s Komunistickým svazem mládeže devadesátých let. Taky jsme měli víc orgánů než členů.

Pokud tedy dnes nazývám Piráty komunisty, kteří se naučili používat počítače, není to nadávka. On i ten komunismus se vyvíjí, komunismus před sto lety byl jiný než před padesáti lety a je jiný než ten dnešní a ten za dalších padesát let bude zase jiný. Nicméně nemění se ten mindset, to přesvědčení, které těm prostředkům vládne. I když se rudá barva někdy mění na černou.

Moje třiačtyřicetileté já je podstatně cyničtější než to patnáctileté. Dílem proto že toho víc zažilo a dost vyzkoušelo a ví jak to nefungovalo. Že ví něco o fungování velkých systémů, jejich optimalizaci a o tom, že i u mnohem jednodušších soustav než je lidská společnost často dobré úmysly vedou ke špatným výsledkům.

Taky protože se umí podívat na podivné persony v pozadí, které umějí využít mladé a nadšené užitečné idioty, jako bylo to patnáctileté já. Ale bylo by chybou cynicky argumentovat jenom jimi a podléhat klamu, že kdyby to všichni mysleli dobře, komunismus (nebo pirátismus nebo ekologismus nebo gretismus nebo genderismus nebo europeismus nebo jakkoliv budeme systémy centrální tlakové distribuce dobra nazývat) bude konečně fungovat.

Nefunguje to ani u strojů, s výjimkou těch nejjednodušších teoretických matematických simulací, kde realitu aproximujeme jako dokonalou kouli ve vakuu. Nikdy to nebude fungovat u lidí, proti chování kterých je náhodný brownův pohyb molekul v plynech rigidně uspořádaným vojenským krokem. Snad bude jednou možné chování velkých mas předvídat (viz Hari Seldon a psychohistorie), ale rozhodně je nikdy nebude možné tak detailně ovlivňovat, aby bylo možné doufat v realizaci utopických vizí o obecné spolupráci.

Dnes technologický pokrok vidím ne jako způsob jak lépe organizovat lidi, ale naopak jako možnost dát jim co největší individuální svobodu a organizovat je méně. Protože svoboda, kapitalismus, tržní ekonomika, decentralizace (to všechno jsou v podstatě synonyma) jsou přes očividné nedostatky, neefektivitu a plýtvání zdroji tím nejefektivnějším, co lze ve velkém systému reálně dosáhnout.

Ostatně, dnes opěvovaná umělá inteligence, neuronové sítě, strojové učení... To všechno funguje na velmi podobném principu. Necháme malé součástky systému (neurony, nebo snad lidi) chovat se jak chtějí, náhodně, bez předem určeného algoritmu (a často i cíle). A ony se uspořádají způsobem, který překvapí svou efektivitou. Stačí aby existoval nějaký mechanismus zpětné vazby a ten jako lidé máme: peníze, nejdokonalejší hodnotící a tím i komunikační médium, jaké se kdy podařilo pro lidský počítač vymyslet.

Ale uznávám, že když mi bylo patnáct, byl ten pohled svět kolem mnohem jednodušší.