První počítače pro sebe potřebovaly vlastní budovu a nebylo jich mnoho. Thomasovi J. Watsonovi, tehdy šéfovi IBM, je připisován výrok že nevidí trh pro více než šest počítačů na celém světě. Ve skutečnosti nic takového neřekl, ale je pravdou, že poměrně dlouho panovalo přesvědčení, že počítače budou veliké a bude jich málo. Ostatně i Isaac Asimov, velmistr science fiction, takto počítače viděl i ve vzdálené budoucnosti a nástupem malých modelů byl překvapen.
Pak následovalo poměrně dlouhé období, kdy pro sebe chtěly aspoň místnost, protože byly velké minimálně jako dobře vzrostlá lednička. Pak se počítače zmenšily natolik, že se vešly pod stůl, případně na stůl. A tehdy se zrodila myšlenka, že by počítače mohly být přenosné.
Za první přenosný počítač je obvykle prohlašován Osborne 1. Dostaneme se k němu, ale první nebyl. První komerčně dostupný přenosný počítač se jmenoval IBM 5100 a vznikl v roce 1975. Přenosnost je nutné brát s jistou rezervou, neboť celé zařízení mělo rozměry hodně velkého kufru a vážilo kolem pětadvaceti kilogramů. Cena byla, podle výbavy, mezi devíti a dvaceti tisíci tehdejších dolarů (což odpovídá dnešní ceně 20-100 tisíc dolarů, tj. zhruba půl miliónu až milión korun).
Měl šestnáctibitový procesor PALM na frekvenci 1,9 MHz, 64 KB operační paměti a pro ukládání dat používal standardní QIC páskové kazety DC300 s kapacitou 204 KB. Bylo k němu možné připojit externí monitor, modem a řadu dalšího příslušenství. Mohl také fungovat jako terminál pro připojení k velkému počítači. Bylo ho možné programovat pomocí jazyka Basic nebo APL. Měl CRT obrazovku o úhlopříčce pět palců (12,7 cm, tedy menší než většina současných mobilů), která uměla zobrazit 16 řádků po 64 znacích.
První komerčně úspěšný přenosný počítač byl již výše zmíněný Osborne 1. Byl uveden na trh v dubnu 1981. Podobal se IBM 5100 ve form factoru i váze. Stále to byl počítač spíše převozný než přenosný - ostatně, říkalo se mu "luggable computer", což by se asi dalo přeložit jako "zavazadlový počítač".
Osborne 1 měl procesor Zilog Z80, jeden z nesmrtelných procesorů, které se vyrábějí a používají dodnes (a kterému se budeme věnovat v některém z dalších pokračování tohoto volného seriálu o historii počítačů). Za cenu 1795 tehdejších dolarů nabídl 64 KB RAM, dvě 5,25" disketové jednotky, sériový i paralelní port a pětipalcovou CRT obrazovku, která uměla zobrazil 23 řádků po 52 znacích.
Počítač používal tehdy populární operační systém CP/M, pro který existovalo velké množství programů a také byl s mnoha programy přímo dodáván: databázový systém dBase, textový editor WordStar, spreadsheet SuperCalc a řada dalších tehdy populárních programů. Je pravděpodobné, že mnoho uživatelů si Osborne 1 pořídilo spíše kvůli software, než kvůli jeho přenosnosti.
Přesto je ale jeho jméno symbolem pro obchodní neobratnost. Společnost totiž krátce po jeho uvedení oznámila nástupnický model Osborne Executive, který měl mít podstatně lepší parametry. A mnoho potenciálních zákazníků odložilo nákup, protože čekali na novější model. Tento jev je nyní znám jako "Osborne effect". Firmě se to nakonec vymstilo a zkrachovala, protože nedokázala získat dostatek peněz.
První komerčně dostupný počítač, který nebyl sám zavazadlem, ale bylo ho možné do běžného zavazadla uložit, se jmenoval Epson HX-20. Na trh se dostal v roce 1982 byl postaven na klonu procesoru Motorola 6801 a oproti předchozím zmiňovaným modelům byl ze zcela jiného světa. Měl velikost zhruba papíru A4, vážil jenom 1,6 kg (což je docela slušná váha i na dnešní dobu, můj ThinkPad T495 má 1,55 kg) a měl Ni-Cd akumulátory, na které dokázal fungovat zhruba padesát hodin (a o takové výdrži na baterie si mohou dnešní zařízení nechat jenom zdát). V počítači byla vestavěná i miniaturní (pokladní) tiskárna na termopapír, mikrokazetový rekordér používaný jako paměť a LCD displej s rozlišením 120x32 bodů.
Měl ovšem proprietární operační systém a běžel na něm jenom BASIC. Nebylo pro něj dostupné velké množství programů a miniaturní displej limitoval použití.
Jeho největším konkurentem se stal RadioShack TRS-80 Model 100, uvedený v roce 1983. Ten sice neměl vestavěný mikrokazetový rekordér ani tiskárnu, ale zato měl čtyřikrát větší displej (240x64 bodů). Byl hodně populární zejména mezi žurnalisty, kteří mohli psát články v terénu a po telefonní lince je textově poslat do redakce.
No a potom už se s přenosnými počítači roztrhl pytel. Vznikla celá řada modelů od mnoha různých firem, postavená na celé řadě architektur a procesorů.
Jeden z prvních, který tvarem připomínal současné notebooky (tedy otevírací, s displejem ve víku a klávesnicí ve spodní části) byl Hewlett-Packard Vectra Portable CS z roku 1987.
V roce 1992 společnost IBM uvedla na trh ThinkPad700C, první svůj notebook současného střihu, černou hranatou krabici s typickým designem, který se do dnešního dne principiálně nezměnil. Zlé jazyky říkají bohužel, mnoho jiných (včetně autora tohoto textu, jehož životem provází dlouhá řada ThinkPadů) pak říká naštěstí, protože to funguje a ThinkPady jsou skoro nezničitelné.
V průběhu posledních let se notebook stal výchozím form factorem pro osobní počítače. Klasické desktopy se proměnily v nástroje pro speciální použití a pro hráče (i když herní notebooky mají své místo). Za jejich rozšíření může hlavně nízká cena. Dokud byl cenový rozdíl mezi desktopem a notebookem s podobnou konfigurací velký, připlatila si za přenosnost jenom malá část uživatelů, kteří ji opravdu potřebovali. Ale postupem času se ceny obou variant sblížily natolik, že se notebooky používají i tam, kde téměř nikdy neopustí stůl, na který byly postaveny.
I díky notebookům se z počítačů stala spotřební elektronika. Zatímco u desktopu je nutné vybrat a koupit zvlášť monitor, klávesnici, vlastní počítač, často ještě s nějakým volitelnými komponentami uvnitř, notebook představuje jednoduché, kompletní, kompaktní řešení, nad kterým uživatel nemusí moc přemýšlet, všechno dostane hotové a fungující na první našlápnutí.
Notebooky mají samozřejmě i své nevýhody. Tou základní je malá rozšiřitelnost (obvykle jde maximálně přidat operační paměť a větší disk, někdy ani to ne). Ukázalo se ovšem, že to pro naprostou většinu uživatelů nepředstavuje problém. Historicky existovaly dva standardy rozšiřujících karet pro notebooky (PCMCIA a ExpressCard), ale už pěkných pár let je v noteboocích nenajdete, protože všechny běžně potřebné periferie (jako síťové karty, čtečky paměťových karet atd.) jsou už přímo na základní desce.
Externí příslušenství se připojuje pomocí hromady kabelů, což starší modely notebooků řešily v těch "lepších" řadách pomocí dokovacích stanic. Notebook se zacvaknul do speciálního držáku, ve kterém byly duplikovány všechny potřebné konektory, včetně napájecího (a někdy tam byly i nějaké navíc). Nicméně s postupným ubýváním konektorů a jejich unifikací do USB zmizely i ty. Coup de grace pak znamenal příchod standardu USB-C, přes který lze dnes hnát prakticky cokoliv, včetně napájení, videa, síťové karty... Místo dokovacích stanic máme USB-C replikátory portů, které jsou navíc standardizované. Takže lze za pár korun koupit univerzální řešení, namísto proprietárních doků, začasté nekompatibilních i mezi jednotlivými modely téhož výrobce.
Zatímco dobové reklamy na přenosné počítače ukazovaly manažera v obleku s pětadvacetikilovým zavazadlem, dnes může do zasedačky nakráčet s elegantním placatým kouskem hliníku. A nebo taky ne. Můj batoh na notebook, s plnou výbavou pro všechny myslitelné situace, se zdrojem, všemi potenciálně potřebnými kabely a redukcemi, velkou powerbankou a podobnými věcmi neváží o moc méně, než IBM 5100. Ale já v něm mám i USB-C procesorovou mikropáječku na opravy v terénu, a tu neměl mít ani ani Osborne Executive. Holt, pokrok nezastavíš.