Už se mi dlouho nestalo, že bych se v půl šesté ráno probudil, protože nemohu spát. Situaci vysvětluje skutečnost, že jsem v Seattle, a moje biologické hodiny mají dvě hodiny odpoledne, což je ta pravá doba ke vstávání.
Pokud se týče cesty, musím jednoznačně ocenit skutečnost, že jsme byli (narozdíl od loňska) ušetřeni nouzového přistání a mnohahodinového čekání na letišti. Na druhou stranu, loni nám zase neztratili zavazadla...
Střílejte na potkání
Asi bych se opravdu měl oholit. Stejně jako moji milí čtenáři, i Department of Homeland Security, U. S. Customs and Border Protection naznal, že vypadám jako terorista a že je třeba mne patřičně proklepnout. Z celé naší skupinky si mne jako jediného označili červenou složkou a dlouze diskutovali. Naštěstí se posléze tři úředníci usnesli, že když jsem byl v USA loni, k žádným útokům nedošlo a propustili mne dále.
Programátoři cestují nalehko
Před cestou na loňský MVP Summit jsem poznamenal, že mne trochu zaráží, že na týdenní cestu na cizí kontinent mi stačí tentýž batoh, s jakým chodím po městě. Zjistil jsem, že nejsem sám. Na letišti jsme zjistili, že poloprázdný kufr máme všichni.
V mém případě to mělo neradostné souvislosti. Beru si s sebou dva digitální foťáky, jeden malý do kapsy a jeden pořádný na dobré fotky. A ten velký jsem si uložil do kufru. Ne snad, že bych ho v něm chtěl posílat (kdo někdy viděl, jak se na letišti zachází se "zapsanými zavazadly", jistě pochopí proč), ale na cestu na letiště jsem to pokládal za praktičtější, než se obtěžovat s další brašničkou.
Protože jsem hloupý kůň, na milý foťák jsem samozřejmě zapomněl. Nicméně mile mne potěšilo, že cestu přestál bez úhony. Nevím zda díky kvalitní práci výrobce fotoaparátu (Fuji) nebo brašny (Case Logic), ale přišel bez úhony.
Naštěstí se tedy vše v dobré obrátilo a já se s vámi mohu rozloučit fotografií probouzejícího se Seattle: