Všechno to začalo tak nevinně: jedním z mnoha pokusů mých rodičů zajistit, abych si vydělal nějaké peníze poctivou prací. Těch pokusů bylo nepočítaně - měl jsem roznášet sobotní noviny, prodávat lázeňské oplatky, kompletovat zásilky do obálek, dávat letáky do schránek... Všechny tedy bez výjimky skončily neslavně - poctivá práce mi nikdy nešla. S pouličním prodejem Týdeníku Karlovarska to nebylo jiné.

Psal se rok zhruba 1993 a toto dnes již neexistující periodikum bylo typické dítě porevolučního nadšení a ukázkový zástupce dnes již téměř vyhynulého mediálního formátu "okresní drbna". Jeho redakce sídlila - neklame-li mne paměť - v prvním patře poněkud zanedbaného domu v ulici Dr. Davida Bechera a přesně podle všech správných klišé v ní byl vzduch tak zakouřený cigaretami vydavatele a šéfredaktora v jedné osobě, že byl spíše průsvitný než průhledný.

Vyfasoval jsem stoh oranžovočerných novin a vydal jsem se do ulic je prodávat. Bez valného úspěchu, nutno říct. Takže jsem si sedl, celé si je přečetl a pochopil proč. "Tohle dokážu taky," řekl jsem si se sebevědomím necelých patnácti let. Napsal jsem článek, ten vyšel v příštím čísle a já dostal svůj první autorský honorář. Nevím už, kolik to bylo peněz, ale rozhodně víc, než kolik jsem si vydělal jako kolportér.

Psal jsem - všechno možné, různé příběhy a podobně - odjakživa, ale tohle bylo poprvé, co mi někde něco vyšlo tiskem a dostal jsem za to zaplaceno.

Poprvé, ale zdaleka ne naposledy. Od té doby jsem napsal stovky článků a jako spoluautor dvě knihy. Těmi knihami se ale moc nechlubím, ježto v obou případech se jednalo o poslední počin nakladatelství, které posléze zkrachovalo. Články mi vyšly v médiích tištěných i elektronických, důvěryhodných více i méně, ve fanzinech i denním tisku, v médiích známých širokému lidu (jako Hospodářské noviny) i v obskurních plátcích známých toliko úzkému kolegiu zasvěcených (jako Archivní časopis). Na ten posledně uvedený jsem obzvláště hrdý, neb se mi podařilo do kmenového zpravodaje archivářů v titulku propašovat arkánní zkratku TEOTWAWKI.

Do Týdeníku Karlovarska jsem pak své cenné postřehy psal nějakou dobu. Naštěstí to bylo ještě před nástupem online publikování, takže má raná díla nejsou běžnému čtenářstvu dostupná. Kromě autorských honorářů mi napomohl i k získání lepšího prospěchu.

Totiž, na střední škole jsem vedl tichou leč vytrvalou válku se svým učitelem češtiny. Tomu jsem celé čtyři roky prováděl to, čemu jeden z mých kamarádů říká valáškoviny. A v rámci tradičně nesmyslných zadání školního slohu jsme měli napsat fejeton.

Napsal jsem tedy fejeton. A dostal z něj za tři, protože se panu magistrovi nezdál dostatečně fejetonovitý. I nelenil jsem a odeslal jsem jej do redakce, která jej promptně vydala v příštím čísle v rubrice fejetony. S výtiskem ještě teplým z rotačky jsem se dostavil do ředitelny a dožadoval se přehodnocení známky s tím, že je-li můj fejeton dostatečně dobrý na to, aby vyšel tiskem, jistě si zaslouží lepší ohodnocení než trojku. Dostal jsem za jedna a náš přátelský vztah s panem magistrem se ještě prohloubil.

#

Dneska je mi třicet devět let. Psaní se už nejspíš natrvalo nevzdám, je to moc velká zábava, i když přichází a odchází ve vlnách.

K narozeninám jsem si nadělil nový blog a nový blogovací systém. Rozhodl jsem se zrušit svůj původní osobní blog (www.weblog.rider.cz), s rokem založení 2003 nejspíš jeden z nejstarších na českém Internetu i odborný blog ASPNET.CZ.

Přesněji - ne zrušit, ale sloučit do jednoho. Nový blog, který najdete na adrese www.altair.blog by měl být centrálním repozitářem všech mých textů a podobných projevů. Obsahuje všechny mé články z obou dříve zmíněných webů, řadu textů vydaných v Hospodářských novinách, ale třeba i moje záznamy publikované na YouTube nebo modely z Thingiverse.

Doufám, že se bude mým věrným čtenářům líbit.