Za několik okamžiků začnou bombastické oslavy stoletého výročí vzniku československé republiky. Tento státní svátek zcela zapadá do konceptu našich státních svátků, které jsou přehlídkou absurdna. Jako státní svátek oslavujeme zavraždění našeho národního patrona. Upálení další významné postavy českých dějin, jejíž následovníci utopili zemi v krvi. Příchod Cyrila a Metoděje, kteří nám přivezli náboženství ve které nevěříme, písmo jímž nepíšeme a jazyk jímž nemluvíme. To vše doplněno náboženskými svátky církví, k nimž se podle posledního sčítání lidu hlásí okolo deseti procent obyvatel.
No a samozřejmě slavíme vznik státu, který už skoro třicet let neexistuje. A který fakticky po většinu doby od svého vzniku neexistoval, neboť jeho území bylo okupováno armádou tu německou, tu ruskou. Hodí se to do party.
Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní Republiky.
Čl. 3 odst. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské Federativní Republiky
Rodinu absurdit pak vhodně doplňuje skutečnost, že na oslavách bude vlát ukradená vlajka. Při rozdělení ČSFR bylo dohodnuto, že žádný z nástupnických států nebude užívat státních symbolů ČSFR. Česká republika tuto dohodu obratem porušila způsobem, který hezky symbolizuje způsob, jakým se v následujících letech bude zacházet s právem. Ústavní zákony byly českou ústavou demotovány na úroveň zákonů běžných a byl přijat zákon 3/1993 Sb. o státních symbolech, který podle pravidla lex posterior derogat priori (novější zákon má přednost před starším) dohodu o dělení federace přebil.
Chybí nám republika
Jenomže to jsou všechno drobnosti. Z onoho sousloví "československá republika" je, alespoň podle mého názoru, důležitější to druhé slovo - republika. To totiž znamená omezení největšího nebezpečí svobody - demokracie.
Poslední dobou toho slýcháme mnoho o demokracii. Zejména o jejím ohrožení. Tu ji v ČR ohrožuje Zeman, tu Babiš... O republice už tolik slyšet není. A co je ještě tragičtější, není slyšet o svobodě. A ti, kdo se o ní zmíní, jsou často vysmíváni.
Demokracie přitom není zárukou svobody. Naopak, je jejím přirozeným nepřítelem. Demokracie zajišťuje jediné: že se vlády chopí ten, kdo získá nejvíc hlasů lidu. Nic víc. Nezaručuje, že výsledek bude z jakéhokoliv hlediska správný, spravedlivý, ba dokonce ani že bude v zájmu většiny.
Ohrožením demokracie se dnes nejvíce zaklínají ti, kdo nejsou spokojení s tím, jak lid rozhodl. Babiš, Zeman nebo třeba Okamura nejsou ohrožením demokracie. Jsou jejím naprosto nezbytným a nevyhnutelným důsledkem.
Bez ohledu na to, jak moc s ním souhlasíme nebo nesouhlasíme, Miloš Zeman je dnes politikem s nejsilnějším mandátem vůbec. V posledních prezidentských volbách dostal 2 853 390 hlasů. To je nejsilnější mandát v historii samostatné České republiky. Více hlasů dostalo jenom Občanské fórum v roce 1990. Andrej Babiš je další podobný případ - jeho mandát má měřeno počty voličů tutéž sílu, jako mandáty ODS a ČSSD v dobách jejich největší slávy. Nedá se přitom říct, že by své voliče obelhali a dělali něco jiného, než jim slíbili. U obou pánů jde o systematické pokračování dlouholeté činnosti, kterou hlasování výslovně potvrdilo.
Svoboda ovšem dostává na frak.
Protože nám chybí republika. Republika je struktura, která brání výstřelkům, byť by byly momentálním přáním většiny. Republika stanoví pravidla, která říkají, že o určitých věcech se nehlasuje. Právě proto se nelíbí těm, kdo chtějí uchopit moc za každou cenu. Takoví pak republiku rozebírají a zaštiťují se přitom vůlí lidu.
Situace České republiky dnes připomíná konec římské republiky, těsně přes počátkem našeho letopočtu. I tam byla republikánská pravidla odvržena (mj. ve jménu boje proti korupci) jako neefektivní a vládlo se přes hlavy senátu "vůlí lidu", za pomoci kliček, které podezřele připomínají tu s českou státní vlajkou.